Halloween a státní šampionát
Jaký byl můj první Halloween? Upřímně řečeno nic moc. Počasí bylo příšerné, celou dobu pršelo, tudíž všude, kam kdokoliv šlápl, se nacházeli kaluže vody.
Trick or treating je ve filmech vyobrazeno jinak. Představovala jsem si děti, jenž jdou od domu k domu, pokaždé zaklepou, a řeknou: "Trick or treat." Nevím, jestli to takto vypadá ve větších městech nebo za lepšího počasí. Každopádně jsme všichni nastoupili do auta a, okolo pěti hodin odpoledne, jsme vyrazili. Zastavili jsme u příbuzných, kde jsme získali pár sladkostí. Poté jsme vyrazili po sousedství.
Jeli jsme v autě a sledovali, které domy mají rozsvícené světlo na verandě. To znamenalo, že se účastní Halloweenu a rozdávají sladkosti. Navštívili jsme dokonce i kostel a hasičskou stanici. Okolo šesti hodin večer jsem si nepřála nic jiného než jít domů. Byla jsem zklamaná, protože Halloween nevypadal ani zdaleka tak dobře, jak jsem si představovala, a všude bylo hrozně moc lidí a dlouhé fronty na pár lidí jenž rozdávali sladkosti.
Po tomto zážitku jsem jela ke kamarádce domů, kde jsme sledovali strašidelné filmy. Celý jsme nedokoukali ani jeden.
Krátce po deváté hodině, jsem zavolala mamce a jela domů.
Čtvrtek uběhl velice rychle, bez nějaké větší odchylky nebo překvapení. A pak tu byl pátek - poslední školní den v týdnu - a s ním přišel i šampionát státu Arkansas v cross country.
Ve škole jsme, já a můj tým, byli pouze na první hodinu. V devět jsme všichni nastoupili do autobusu a vyrazili do Hot Springs, přibližně tři hodiny od místa, kde jsme se nacházeli.
Během této vyčerpávající cesty má úzkost z nadcházejícího závodu jen stoupala. Příliš jsme během cesty nemluvili, každý byl ztracen ve svých myšlenkách. Napětí v autobuse by se dalo krájet.
Po úmorné cestě jsme konečně dojeli na místo. Dorazili jsme dvě hodiny před závodem. Čas ubíhal pomalu, minuty se vlekly. Krátce jsme se rozběhali, protáhli se, a stoupli do startovacího boxu. Zazněl výstřel a závod byl odstartován. Přestože jsme běželi jakž takž po rovině, prakticky polovina trasy byla pouze kluzké bahno, kde několik lidí ztratili své boty, nebo uklouzlo a upadlo.
Konečně, po uběhnutí pěti kilometrů, jsem dorazila do cíle. Zkontrolovala jsem si svůj čas a zhrozila se. Bohužel jsem se ani nepřiblížila k mému výsledku, po kterém jsem tolik toužila. Zklamaně, téměř nikdo nedosáhl času, o kterém snil, jsme se odebrali do autobusu a vyrazili domů.
Když jsem dorazila domů, nikde nikdo. Věděla jsem, že doma nikdo není, protože můj táta byl v práci a mamka s dětmi se zasekla v dopravní zácpě. Když jsem však otevřela dveře do svého pokoje, čekalo mě překvapení. Na mé posteli se nacházeli balónky s několika balíčky bonbonů, a vzkaz. Toto překvapení mi vykouzlilo úsměv na tváři.
