Let a šťastné shledání
Když jsem opouštěla svou rodinu v Praze, měla jsem strach. Hrozně jsem se bála, že byla obrovská chyba se do programu CCI přihlásit. Tehdy bych dala cokoliv, abych mohla zde zůstat. S bolestí v srdci a se slzami v očích jsem se s rodinou a přáteli, kteří se se mnou přišli rozloučit na letiště, otočila zády.
Do letadla jsem nastoupila nedlouho potom. Odletěla jsem. Slzy postupně vyschly, ale bolest přetrvávala. Letadlo mě spolklo a zanechalo svázanou ve svých útrobách, až do okamžiku, kdy jsme doletěli do Amsterdamu.
Tam jsem prošla velikým temným tunelem. Přede mnou se otevřela budova. Nyní můj pocit stísněnosti zesílil. Letiště nebylo příliš veliké, ale lidé snažící se stihnout své lety a pobíhající sem a tam, mě vystrašili. Naštěstí letiště bylo výborně označeno, ale musela jsem ujít veliký kus pěšky, a dvě těžká zavazadla mi cestu příliš nezlehčila. Když jsem konečně dorazila do určeného gatu, proběhla krátká kontrola a pár otázek, nakonec následovala dlouhá cesta, neboť jsem byla odkázána do na druhý konec letiště. Když jsem se konečně posadila, nezbývalo mi nic jiného, než čekat. Měla jsem před sebou další útroby letadla, avšak tentokráte na dlouhých deset hodin. Cílová stanice - Atlanta.
V Amsterdamu jsem před nastoupením do letadla potkala moc milé američany. Povídali si se mnou a já jsem doufala, že při výstupu se k nim připojím. Ale po ukončení úmorného letu s tříčtvrtečním hodinovým zpožděním, a přistáním na letišti, které mě děsilo nejvíce, jsem nemyslela na nic jiného, než na můj další a poslední let. Letadlo opouštělo Atlantu přibližně za hodinu a půl. Nechala jsem se unášet proudem lidí k imigrační kontrole. Měla jsem štěstí – fronta nebyla dlouhá, ale po mém příchodu se velice rychle zvětšovala. Značně znuděný úředník pouze zkontroloval pas a několik papírů, krátce se mě na něco zeptal, sňal otisky prstů a vyfotil. Potom jsem byla odkázána k výdeji zavazadel, kde jsem musela dlouho čekat, než se můj objemný kufr objevil.
Konečně spokojená a s kufrem v rukou, jsem vyrazila k metru, jenž mě mělo dopravit do správného terminálu. Najít metro a vystoupit na správné stanici byla hračka, přestože jsem se toho bála nejvíce.
Když jsem vystoupila vytáhla kufry po schodech nahoru a konečně, hrdá na můj orientační smysl, dorazila do gatu, zbývalo mi ještě dvacet minut. Pohodlně jsem se usadila a čekala, až letuška otevře dveře do letadla.
Dveře se otevřeli, lidé usadili a já, s úsměvem na rtech, usnula. Spánek netrval dlouho. Sotva po hodině a půl jsem znovu, a tentokráte naposled, opouštěla letadlo. Vyšla jsem vstříc novým zážitkům. Má rodina se nacházela ihned za rohem. Přivítala mne s balónky a velkou tabulí. Můj mladší hostbráška na mne ihned začal mluvit. Ze začátku jsem mu nerozuměla ani slovo, ale s každou přibývající minutou jsem si zvykala víc a víc. Když jsme po krátké cestě autem dorazili do mého nového domova, a já po dlouhé rozmluvě se svou novou rodinou ulehla do postele, smála jsem se. Psal se den 4. srpna, a já jsem po dlouhém a vyčerpávajícím letu, usnula.
