Něco nového
Cítím, že se mi má angličtina zlepšuje? Ne. Vím, že s každým slovem, které zde pronesu, se hranice mých znalostí maličko posunou. Ale když mluvím, není to poznat, nebo mi to tak alespoň přijde. Stále si nejsem jistá ohledně časů v angličtině, a častokrát se přistihnu přemýšlet, jak je možné, že mi zde vůbec rozumí.
Konečně mám i důvod těšit se do školy. Jednak cross country, což je sport, který jsem si během těchto několika měsíců naprosto zamilovala, a pak konečně cítím, že jsem si konečně našla skupinku lidí, ze kterých by se mohli případně stát přátele na celý život.
Již mám za sebou šest závodů. Stále ještě nedosahuji výsledků, jaké od sebe očekávám. Vše vyvrcholí v druhého listopadu, kdy se bude konat šampionát státu Arkansas. Kvůli tomu máme těžší tréninky, a když se konečně dostanu domů, nemám náladu ani energii se s někým bavit, což mi trhá srdce. Obvykle chybím kvůli tréninkům, máme je dvakrát týdně, na rodinné večeři.Když se konečně po tréninku dostanu domů, můj mladší bráška mě chytne za ruku a snaží se mne odtáhnout do svého pokoje a chce po mně, abych si s ním hrála. Nedokážu ho odmítnout, ale přibližně po patnácti minutách z jeho pokoje utíkám. Těchto patnáct minut ze mě vysaje mé poslední zbytky energie a jediné co si přeji je jít spát.
Mou únavu znásobuje i střední škola. Kolikráte jsem si v Praze přála, abychom trochu zpomalili, a když tady konečně probíráme látku pomalu, nedokáži to dostatečně ocenit. Možná jsem si měla vybrat těžší zaměření, ale tato možnost nebyla dostupná, nebo případně nebyla nabídnuta.
Jediný problém mám s Biologií. V Praze jsem Biologii milovala. Tady ji pomalu ale jistě začínám nesnášet.. . Učitelka v podstatě neučí. Pouze nám rozdá papír s definicemi slovíček, které, kdybychom neprobírali buňku minulý rok, slyšela poprvé v životě. Nakonec nás nechá se všech 50 definic naučit a dá nám z toho test...
Nemůžu se dočkat Halloweenu, již mám i vymyšlený kostým. Nejvíce se však těším na Díkuvzdání. Tento svátek mě vždy přitahoval. Vždy se mi líbila rodinná atmosféra a jídlo. Na tento den plánuji udělat bramborový salát, protože podle receptu od mé babičky příprava trvá tři dny. Doufám, že ho zvládnu alespoň z poloviny tak dobře jako má babička, protože dokonce i tak by byl skvělý...
Čas tady plyne rychle. Když bylo jistě, že se konečně v Praze vymaním že zaběhnutého stereotypu - škola, trénink, spánek, škola... - a odjedu někam daleko, představovala jsem si to úplně jinak. Nyní mám maličko strach, že stereotyp se projeví i tady. Každý den stejných sedm hodin, stejný čas kdy mě autobus vyzvedává do školy a že školy... Jediné co se mění je datum tréninku, které máme dvakrát týdně, a pak každou sedmou hodinu ve škole...
Závody jsou v podstatě každý týden. Prozatím nedosahují výsledků jaké vyžaduje konkurence nebo já sama. Můj nynější rekord je 24 minut na 5 kilometrů. Potřebuji se zlepšit minimálně o tři minuty během tří týdnů. Nejspíše to nezvládnu, ale je skvělé vědět kam mířím.
