Puzzle
Nedávno se mne někdo zeptal zda se mi stýská po domově a jestli jsem již připravena odjet. Otázka mě zaskočila. Ještě více mne však překvapila má upřímná odpověď, která hned následovala :"Ne."
Někdy jsem si svět představila jako puzzle. Každý člověk je jeden dílek, a každý má své určité místo. Já jsem si připadala jako dílek, který nikam nezapadal, který byl z jiné krabice. Přesto že se snažil vejít do skuliny, jenž byla jiného tvaru, seč mohl, nikdy tam zcela nepasoval. Snažil se sebevíc - brousil si hrany, stříhal rohy, upravoval povrch,... Ale skulina byla vždy jiná.
Nakonec svou snahu vzdal. Nechal se unášet proudem stejnotvarých dílků, až se v něm ztratil. Nedlouho potom, se rozhodl, že obětuje svůj malý hrad představ a naděje, že někam zapadne, a odletět daleko. Prostě zmizet. Doufal, že až se vrátí, třeba bude pasovat do své skuliny a vše se obrátí k lepšímu.
Když letadlo přistálo, dílek shledal, že konečně našel své místo, že pasuje. Chyběli mu rohy, jenž si léty snahy je brousit, změnili, ale přesto byl vsazen pevně do své skuliny.
Tehdy na letišti, když jsem se loučila s mojí rodinou a přáteli, mé srdce řvalo bolestí, a poprvé dokonce i můj mozek souhlasil, radil mi že bych měla zůstat, že svým odletem všechno ztratím... Já jsem však poslechla svoji duši. Ta jediná toužila odletět daleko, zkusit něco nového,... Věděla jsem, že až překročím neviditelnou hranici, nebude návratu. Oči plné slz naposledy spočinuli na mé rodině a přáteli, má ústa naposledy zformulovala slova na rozloučenou, a já překročila onu hranici.
Tehdy mé srdce přestalo křičet, můj mozek přestal radit, a má duše si uvědomila, že od této chvíle je všechno jen na mě. Nemám již rodinu, která mi při nedorozumění vypomůže, přátele, kteří mě za jakýchkoli okolností pomůžou a obejmou. Jediné co jsem tehdy měla, byl strach. Nebyl to strach z nové rodiny nebo zkušeností. Byl to strach z neznáma, a já, překročením oné neviditelné hranice, udělala první krok onen strach překonat. Nevěděla jsem co mě za onou hranicí čeká, a upřímně stále nevím. Každý den je pro mne jako truhlice plná zlata, kterou stačí pouze otevřít, jako poklad na konci duhy.
Můj starý svět plný známých dílků, mezi nimiž jsem já byla onen nezapadající, se s mým odchodem pro mne rozpadl. Vytvořila jsem si zde svět nový s přesným místem, s přesnou skulinou.
Každý den děkuji mé rodině, že mi umožnila tento nový, a pro mne ten nejdražší, zážitek, jaký mi mohla darovat.
