Začátek...
Co vás napadne, když se řekne Amerika? Vybavíte si v hlavě stát, prezidenta, hamburgry...?? Já si nyní představím především veliký strach. Ale není to strach nepříjemný, naopak za strachem a starostmi se ukrývá vzrušení z cesty a touha po zážitku.
Na úvod bych asi měla napsat něco o sobě.
Je mi 16, přesto však na svůj věk nevypadám a ani se necítím.
Již přes sedm let se věnuji modernímu pětiboji, což je vlastně běh, plavání, jízda na koni, střelba a šerm. Nikdy jsem v něm příliš nevynikala, ale chození na tréninky a setkávání s přáteli mi mnohdy ulehčilo těžké situace.
Mám dva sourozence - bráchu Kvida a sestru Vendulu. Moje sestra odjela před dvěma lety do Německa. Od té doby jsem se každou volnou chvilku zaobírala otázkou, zda někam odjedu také, a v tom případě, že bych skutečně odjela, tak kam. Německo mne nelákalo. Němčina nikdy nebyla mou silnou stránkou a ani mě příliš nebavila. Ale angličtina byla něco jiného. A přesto, že ani na angličtinu přílišné nadání nemám, na hodiny jsem chodila s nadšením. Pak zde byla také otázka financí. A v neposlední řadě, ale pro mne nejdůležitější bod, byli přátelé. Nedokázala jsem si představit odjet na rok a zanechat zde své přátele. Ostatně ani nyní si odjezd nedokážu představit. Dlouho jsem přemýšlela, a když jsem nápad odjezdu vyřkla před mamkou, ihned mi byla nápomocná ho zrealizovat. Sjednali jsme si s paní Rule schůzku a já vyplnila krátký test. Ještě stále jsem se utěšovala, že při nejhorším to celé zruším. Ale měsíce plynuly a mně se myšlenka odjezdu stále více zamlouvala. Dlouho trvalo než jsem si vyplnila online přihlášku, jestli to mohu tak mohu nazvat, a obešla doktory a vyplnila papíry. Když už byla konečně přihláška vyplněna a odeslána k uveřejnění, už jsem nemohla couvnout - bylo to jasné - odjedu. Nyní jsem však musela říci svým blízkým své konečné rozhodnutí. Ve škole jsem problémy neměla, neboť nejsem jediný student, který odlítá. Dokonce mi navrhly napsat si nějaké testy pro příští rok dopředu, protože nechci přerušit studium, ale až se vrátím, pokračovat se stejnými spolužáky i učiteli. Někteří kamarádi byli zprávou nadšeni a prosili mne, ať je o všem informuji, jiné zas moje novinka poněkud zaskočila.
Týden po uveřejnění mé "přihlášky" mi koordinátorka, pokud jsem to dobře pochopila, našla vhodné umístění. Byla jsem nadšená, že už vím, kde budu, ale jakmile jsem rozklikla soubor s informacemi o své hostrodině, byla jsem lehce zklamaná. Jak již jsem výše psala, věnuji se modernímu pětiboji a často s mojí rodinou podnikáme nějaké sportovní výlety jako jízdu na kole, lezení, pěší túru..., ale rodina neodpovídala mým očekáváním. Čekala jsem sportovnější rodinu (nebo alespoň částečně sportovní), ale přitom po rozkliknutí fotografie na mě vybafla fotka typického amerického stereotypu. S rodinou jsem si vyměnila několik emailů, ale o žádnou závratnou komunikaci se nejednalo. Poté, co mi rodina ani příliš na emaily neodpovídala, jsem zažádala paní Rule o výměnu rodiny. Bohužel jsem se dozvěděla, že to není možné. Byla jsem zoufalá, ale nezbývalo mi nic jiného než se se situací smířit. Po měsíci bez kontaktu s hostrodinou mi napsala koordinátorka. Rodina mě nemůže hostit z důvodu návratu dcery domů. Nevěděla jsem, co cítit. Nějak jsem se situací smířila a tato zpráva mě docela rozhodila. Naštěstí mi koordinátorka nalezla hostrodinu ve stejném městě, protože jsem již měla koupenou i letenku. Druhá hostrodina se mnou ihned navázala kontakt, posílala fotky, psala zprávy. Opravdu jsem nemohla mít větší štěstí.
