Cesta a první dny v Americe

Když jsem stála na letišti a říkala svým blízkým sbohem, brečela jsem. Pláč však v letadle vystřídala nuda, protože hned můj první let trval devět hodin. Cesta do Philadelphie byla dlouhá, ale o to větší radost jsem měla, když jsem dorazila na místo. Následovalo to, čeho jsem se bála nejvíce. Průchod emigračním. Navzdory všem mým obavám jsem ale neměla sebemenší problém. Jen pár otázek a už jsem byla ve státech. Poté už mě čekal jen dvouhodinový let do Atlanty, což byla má cílová stanice.

Na letišti mě vyzvedla má hostitelská rodina. Byli milí a po příjezdu domů mi ukázali celý dům, včetně mého pokoje. Byla jsem ale děsně unavená, takže jsem šla hned spát.

Následující den mi ukázali okolí domu a nemohla jsem být šťastnější. Všechno je tu tak zelené. Stromy, keře, tráva i květiny vypadají čerstvě i přesto, jaké je tu neskutečné vedro.

Alpharetta, tak se jmenuje místo, kde teď budu celý rok bydlet, je od Atlanty půl hodiny autem, ale vše co potřebujeme, je zde. Za těch pár dní co už tu jsem jsem viděla svou budoucí americkou střední školu, vzali mě do kina i do bazénu a celkově mě začlenili do rodiny. Pomáhám doma, jezdím s nimi pro jídlo... děláme všechno společně. Postupně zjišťuji, co je jiné a co stejné jako doma v Česku a poznávám novou kulturu. Těším se na to, jaké to bude.