Návrat z USA domů do ČR

Můj návrat do České Republiky přišel poněkud neočekávaně. Spolu se svými pravými i hostitelskými rodiči jsem sice rozebírala možnost odletu, vzhledem k současné situaci s Covid-19, ale ve všech našich debatách to stále vypadalo že zůstanu v Americe. Sledovali jsme letenky, zda je stále možné odcestovat a jak rychle se to mění, ale byla to spíše kontrola situace než skutečné uvažování o návratu.

Přesně si pamatuji, jak jsme ono téma otevřeli ve chvíli, co nám zavřeli školy. V té době ještě nikdo nevěděl, jak dlouho zůstanou zavřené – každé odpoledne nám školství poskytlo informaci, zda jdeme či nejdeme následující den do školy.

Uplynul necelý týden a v pátek nám oznámili, že do školy nejdeme na dobu neurčitou. Upřímně jsem to čekala, ale neviděla jsem to jako důvod k odletu. Měli jsme úkoly online a já neměla problém s učením se s mou americkou sestrou z domova. Ona mi pomáhala po celý rok, ať už psychicky či tím, že si přečetla mé eseje a vyjádřila svůj názor. Kromě toho jsem obdržela několik emailů od mých učitelů ať se nestydím jim kdykoliv napsat, ať už budu mít problém s učivem či jen nějaké otázky. Většina emailů byla zakončena tím, že jsme v tom společně, tak ať se nebojíme, a hlavně zůstaneme zdraví.

V sobotu jsem sama mluvila se svými rodiči, kteří mi narovinu přiznali, že se jim nelíbí že jsem v takovéto situaci tak daleko od domova, ale že věří že se chováme rozumně. Že sami nevědí, co je lepší; zda zůstat v Americe či v takovéto situaci cestovat do Česka, kde situace není zas o tolik lepší. V neděli odpoledne jsme si zavolali znovu, tentokrát i s mými americkými rodiči, abychom si o tom všichni promluvili. Zkontrolovali jsme stav letů, pobavili se o možnostech…. Má hostitelská rodina neměla nic proti tomu abych zůstala, takže vzhledem ke všem okolnostem jsme se shodli na tom, že tedy zůstanu. Já byla ráda. I přes narůstající obavy jsem ještě nebyla připravená, aby tento úžasný rok skončil.

Bohužel hned druhý den mi můj táta volal znovu. Byla jsem překvapená, neboť už bylo pozdní odpoledne a přeci jen, posun času je od Atlanty do Česka šest hodin. Toto však bylo naléhavé. Jen za tento den bylo zrušeno neskutečné množství letů, zpřísňovali pravidla ve spoustě zemích a… jednoduše se znovu otevřela možnost mého, a pravděpodobně velmi rychlého, odletu domů. Má první reakce byl pláč. Přestože jsem podvědomě tušila, že můj odlet nepočká až do konce května, kdy škola oficiálně končí, toto bylo moc. Vzhledem k tomu, že jsme se učily spolu s mými americkými sestrami v mém pokoji, má hostitelská rodina rychle zjistila co se děje. Opět jsme se o tom pobavili s mými hostitelskými rodiči, převážně se však bavil můj táta s mým americkým, neboť velmi rychle se vyjasnilo že domů prostě letím, a oni spolu řešili, jak to nejlépe udělat. A já začala balit.

Variant, jakými se dostanu domů bylo několik, ale všichni jsme se snažili zajistit, abych odletěla co nejdřív (vzhledem k tomu, jak rychle lety mizely), a aby můj první let byl přes oceán a až poté kratší do Prahy. Přímý let z Atlanty do Prahy bohužel vůbec nedělají, a to ani za normální situace. Nakonec se rozhodlo, že můj poletím přes Amsterdam, a to zítra odpoledne.

Během balení jsem psala svým kamarádkám informaci o mém odletu, při čemž jedna se se mnou přijela i rozloučit a s jednou další jsem se domluvila, že se za ní stavím po cestě na letiště.

Při balení mi padl pohled na šaty na ples. Ten už byl samozřejmě zrušený dávno, takže jsem věděla že o to přijdu, ale nechtěla jsem, aby ony šaty zůstaly nevyužité. Proto jsem požádala svou americkou sestru i mého amerického tátu, jestli bychom nemohli zítra ráno uskutečnit náš původní plán – jít alespoň pořídit hezké fotky. Oba byli okamžitě pro, přestože když se můj americký táta dozvěděl, kdy vychází slunce (to byl čas kdy jsme chtěly jít), překvapeně se ptal, jestli opravdu hodláme vstávat tak brzy.

Toho večera jsem společně s Isabellou (mou americkou sestrou zhruba mého věku) koukaly na film a povídaly si. Obě nás mrzelo, že se náš společný čas takto zkrátil.

Náš den začal brzy, přestože bylo zamračeno. To že hezké fotky s východem slunce se uskutečnit nemohly náš poslední den prostě zkazit nemohlo. Šly jsme se fotit i tak! Ano, kolemjdoucí, či lidé projíždějící okolo nás v autech na nás koukali jako na někoho kdo utekl z psychiatrické léčebny, ale to nám bylo jedno.

Po návratu jsem si dobalila poslední věci a pak už tu bylo jen ono nervózní čekání.

Když jsem se přihlásila do aplikace letecké společnosti za účelem check-in online, nevěřícně jsem koukala do svého telefonu. Zavolala jsem na mého amerického tátu (který zařídil koupení letenky), proč je tam Atlanta – Amsterdam a Amsterdam – Prague (ano, název mého druhého letu byl přeškrtnutý!!). Pomalu z něj vylezlo, že spolu s mým tátou nevěděli jak mi to říct, ale že můj druhý let byl zrušen. Mé nevěřícné zírání na něj přerušil dodatkem, že můj táta už je na cestě do Amsterdamu, kam si mě jede vyzvednout autem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se oni dva dohodli a ani mi o tom neřekli, ale mnohem víc jsem cítila vděk. Okamžitě jsem psala mému tátovi, který mě uklidnil, že i když je zakázáno cestovat, v případě, kdy jede vyzvednout přímého rodinného příslušníka na mezinárodní letiště, je povolena výjimka. Prý má všechny tyto výjimky vytištěné v češtině i angličtině a už je na cestě. Doufal, že překročí i hranici Německo – Holandska dříve, než já nastoupím do letadla, abychom měli jistotu.

Mé poslední dopoledne uběhlo rychle a já už byla na cestě na letiště. Rozloučení s kamarádkou se neobešlo bez slz, ale nervozita z nadcházejícího letu smutek zahnala.

A bylo to tu, poslední rozloučení, poslední zamávání na letišti… když jsem našla svůj gate, oddechla jsem si. Teď už jen najít tátu v Amsterdamu.

Můj let měl být osm hodin dlouhý a já se obávala nudy, ale nic takového mě nečekalo. Mé sedadlo bylo až úplně vzadu, kde jsou jen dvě a vedle mě seděla holka zhruba mého věku. Daly jsme se do řeči a zjistila jsem, že ona byla také výměnný student. Stejně jako já se vracela domů dříve vzhledem k této komplikované situaci, stejně jako já si koupila letenku narychlo… snad jediný rozdíl tedy byl, že ona to z Amsterdamu měla už jen hodinu domů, a že byla (což mě překvapilo) osmnáctiletá a v Americe byla na vysoké, ne na střední. Téměř celou cestu jsme si tedy povídaly, jinak jsme koukaly na filmy. Emma usnula na něco málo přes hodinu, já o něco později, jen na kratší dobu. Mě se prostě v letadlech spát nedaří.

V Amsterdamu jsem neměla problém ani s nalezením kufrů, ani při hledání táty. Všichni byli velmi milí a ochotní poradit.

Ve chvíli, kdy jsem spatřila tátu jsem se mu vrhla kolem krku a rozbrečela se. Stres z odletu narychlo i celé cesty, vděk za to, že pro mě dojel až tak daleko, i radost z toho že ho konečně vidím se na mě podepsala. Po tomto už nás čekala jen devítihodinová cesta domů.

Teď s odstupem času jsem ráda. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych se nevrátila už tehdy, a jsem ráda že jsem se svou rodinou.

Těchto osm měsíců mi dalo neskutečně mnoho. Naučila jsem se anglicky, samozřejmě, ale u toho to zdaleka nekončí. I můj odjezd z Ameriky mě naučil hodně, především to, že ne všechno jde vždy podle plánu, a že já jako šestnáctiletá holka s tím prostě nic nezmůžu. To jediné co s tím můžu dělat je přizpůsobit se.

Jsem neskutečně vděčná Janě Rule a celé společnosti za to, že jsem mohla strávit tak úžasných osm měsíců. V Americe jsem si to neskutečně užila, ale i jsem se potkala se spoustou problémů, za které jsem teď, zpětně, vděčná stejně jako za ty hezké zážitky. Vše mě to hodně naučilo. Na pobyt v Americe budu vzpomínat po zbytek mého života. Jsem za to opravdu upřímně vděčná a rozhodně bych to doporučila každému kdo má tu možnost. Je to něco, co za to skutečně stojí. Zážitky a vzpomínky vám nikdo nikdy nevezme, takže jeden takový rok v Americe je vlastně na celý život. Myslím, že já spolu se spoustou dalších studentů, kteří jeli do Ameriky (nebo vlastně kamkoliv jinam) tento rok, jsme důkazem, že je to skvělá příležitost. Že i takto zkrácená verze onoho roku v Americe je úžasná a jsou na ní skvělé vzpomínky. Takže po takové příležitosti neváhejte skočit!

Některé naše fotky byly povedené...

...

...

Jiné už tolik ne

Cesta letadlem...

A konečně doma!!