Konec basketbalové sezóny v USA

Jedna z vtipných věcí, co se mi během sezóny stala, bylo, jak se komentátoři snažili vyslovit moje příjmení. Když jsme hrávali normální zápasy, prostě mi říkali "Ella Z", protože moje příjmení bylo pro ně moc složité na vyslovení. Ale když jsme se dostali do District Tournament a Divisionals, kde se zápasy vysílaly a komentovaly, rozhodli se moje příjmení vyslovovat celé. A to bylo... no, v podstatě nikdy to neznělo správně. Bylo hrozně vtipný, jak se s tím prali, a když jsem šla na střídačku, komentátor se mě rychle zeptal: "Hey kiddo, how do you pronounce your name?" Řekla jsem mu to, ale stejně to řekl špatně. A když jsem po zápase kolem něj procházela, zavolal na mě tím jeho vlastním pokusem o moji výslovnost a smál se.

Co se týče samotného turnaje, skončily jsme v districtu na druhém místě. Hrály jsme proti Cascade, což je klasika – skoro každý rok se proti sobě v distriktu setkávají Elks a Cascade. Tentokrát jsme bohužel prohrály, ale i tak je to skvělý výsledek. Nebylo to vůbec jednoduché, protože hned v prvním zápase si jedna z našich starters zlomila klíční kost. Musela na operaci a tím pádem jsme ztratili naši nejlepší 3 point shooter. Navíc spousta holek v týmu byla nemocná, dvě braly antibiotika a náš tým je malý, takže jsme měly jen dvě subs. Bylo to náročné, ale i tak jsme se dostaly až do finále districtu, což je obrovský úspěch.

Další víkend nás čekaly divisionals, kde se setkaly ty nejlepší týmy z celé Montany. Tam už jsme bohužel neuspěly – hrály tam i velké školy, zatímco my jsme malá 10C škola. Ale i tak to byla neskutečná zkušenost. Jedna zajímavost – hřiště na divisionals mělo rozměry NBA. To bylo na jednu výhodu, protože jsme se na offence mohli více rozprostřít ale na druhou stranu do bylo fyzicky náročnější.

Celkově to byla skvělá sezóna a bude mi to chybět. Volejbal mě bavil, ale trvalo mi, než jsem si k němu našla vztah. U basketbalu to bylo jiné, ten mi hned sedl.

S koncem basketbalové sezóny mi pomalu, ale jistě dochází, jak strašně rychle čas utíká. Už mi zbývají jen tři měsíce školy a je šílené si to takhle uvědomit. Když skončil volejbal, bylo to v pohodě, prostě jedna sezóna za mnou. Ale basketbal je jiný. Nejde jen o to, že něco končí a něco nového začne. Už nikdy nebudu součástí týmu na americké high school. A najednou se čas opravdu krátí. Snažím se na to nemyslet a říkat si, že mám ještě dost času  a relativně opravdu mám, ale taky vím, že to uteče strašně rychle. Teď už jsem blíž k odletu domů, než jsem k příletu do Ameriky.

Myslím, že tohle jarní období je pro výměnné studenty zvláštní. Spousta z nich by se mnou souhlasila, že jaro je zároveň to nejlepší i nejtěžší. Každý si během roku projde nějakou krizí a je dobře, že přijde, protože člověka posílí. Ale pak nastává jaro. A to je zvláštní období. Najednou se člověk cítí opravdu jako doma. Má svou host rodinu, své přátele, svůj nový život. Přestane se cítit jako návštěvník. A přesně v tom momentu, kdy je všechno dobré, si začne uvědomovat, že už to brzy skončí.

Nevím, jak se cítit. Samozřejmě se těším domů, těším se na rodinu a kamarády. Ale vím, že bude těžké odletět. A můžu říct, že se mi prostě nechce. Často jsem slyšela, že je těžší odjet z Ameriky, než do ní přiletět. Možná jsem tomu dřív nevěřila, ale teď to chápu. Ještě mám čas, ještě neodlétám. Možná je brzy o tom takhle přemýšlet, ale s koncem basketbalu mi to všechno došlo. Věci tady pomalu končí. A i když na to nechci myslet, musím se s tím pomalu začít smiřovat. Protože ať chci nebo ne, ten den jednou přijde.

Děkuju za přečtení!

Je moc hezký, jak celá škola i město prožívají, že se Lady Elks dostaly do Divisionals. Každý dostal svůj custom perníček se svojí botou a taky nám takhle hezky vyzdobili lockers.