Škola, basketbal, montanské počasí

Nejtěžší z nich je asi americká historie. Ne že by mě nebavila, ale je tam hodně čtení a hlavně psaní esejí. Co mě překvapilo nejvíc, je způsob, jakým se tu pracuje se zdroji. V každém odstavci eseje musí být uvedeny zdroje, což jsem v Česku neznala – tam jsme je vždycky jen sepsali na konec práce a tím to končilo. Tento způsob je sice složitější, ale myslím si, že mi to hodně pomůže, hlavně do budoucna, třeba na vysoké škole.

Naopak můj nejoblíbenější předmět je anatomie. Hned první týden jsme začali smysly a rovnou jsme pitvali oko. Teď se učíme o nervovém systému a příští týden budeme pitvat mozek. Přesně tohle mi na americkém stylu výuky přijde super – člověk se neučí jen z učebnic, ale má možnost si všechno vyzkoušet. V Česku jsme v biologii maximálně pozorovali cibuli pod mikroskopem, ale tady jdeme rovnou do praxe.

Líbí se mi i to, jak se tady píšou testy. Učitel nám vždy předem dá study guide se seznamem otázek, které se v testu objeví, takže když se člověk připraví, ví přesně, co čekat. Na českém gymplu se mi často stávalo, že učitelé do testů dávali otázky, které jsme ani neprobírali, a přišlo mi, jako by studenty chtěli spíš nachytat než něco naučit. Tady je jasné, že když se učíš, nemůžeš propadnout.

Celkově pořád nevím, který školní systém mi vyhovuje víc. Český má výhodu v tom, že je dostupný všem a zdarma, ale často se tam jede jen na kvantitu a člověk se učí hlavně na testy. Tady v Americe mi přijde, že je větší důraz na pochopení učiva a jeho využití v praxi, ale někdy mi to připadá až moc jednoduché. Asi by ideální byl nějaký kompromis mezi těmito dvěma přístupy.

Co mě ale mile překvapilo nejvíc, je chování učitelů. Za celou dobu, co jsem tady, jsem ani jednou neviděla učitele, který by na někoho křičel nebo se nad studenty povyšoval. Když někdo nepracuje, učitel si ho prostě vezme stranou a v klidu mu vysvětlí, co je špatně. Pokud nezačne dělat, co má, dostane špatnou známku, ale nikdo ho tady nebude ponižovat před celou třídou. V Česku jsem tohle viděla hodně často a nikdy jsem nepochopila, proč je to nutné. Přitom stačí jednat se studenty s respektem a celková atmosféra ve třídě je úplně jiná.

Basketbalová sezóna se pomalu blíží ke konci, což je šílené, protože mám pocit, že jsem do ní naskočila teprve nedávno. Ze začátku jsem si říkala, že tři měsíce budou strašně dlouhé, ale ani ne za měsíc nás čeká district tournament a já nechápu, kam ten čas zmizel. Každý den trénink, dvakrát týdně zápas, do toho kondiční tréninky… Je to náročné, ale zároveň mě mrzí, že to už brzy skončí.

Počasí v Montaně je letos docela zvláštní. Sněžilo jen párkrát a pokaždé jen pár inches, což je na Montanu dost neobvyklé. Teploty se pořád mění – jeden den je pod nulou, další den je skoro jarní počasí. Pořád doufám, že ještě přijde pořádná sněhová nadílka, ale uvidíme.

To je k dnešnímu blogu vše, děkuji za přečtení. Mějte se hezky, vidíme se u dalšího blogu :)

Pitvání kravího oka

Game day