Troška sebereflexe

Poslední měsíc jsem strávila začleňováním se do nové host rodiny, zvykáním si na novou domácnost a režim. Seznámila jsem se s jejich mnoha dětmi, které už dětmi pár let nejsou, poznala jsem jejich oblíbená místa v okolí a užila si spoustu příběhů a receptů z míst, která jakožto velcí cestovatelé navštívili. Nastavila jsem si novou rutinu, přehodnotila spoustu věcí, vyslechla si spoustu nových názorů a přiznám se, že v celém tom stěhování se mi všechno tak trochu znenadání sesypalo na hlavu. Došlo mi totiž, že u mě žádná asimilace k americkému stylu života nikdy nenastala.

 Částečně to bylo právě kvůli tomu jak moc jsem se snažila zapadnout, pořád se usmívat, na všechno odpovědět otevřeně, všemu se přizpůsobit, i když jsem se na to necítila, nesouhlasila s tím, nebo jsem to prostě nebyla já. U mě to zašlo do bodu, kdy jsem vyhořela a ztratila zájem o konverzaci s naprosto kýmkoliv. Poučila jsem se, odnesla si lekci do života. Od teď musím žít autenticky ať jsem doma, nebo přes Atlantik.

Z části to byl i lifestyle mojí staré host rodiny, který se až moc lišil od toho na co jsem zvyklá a co mám ráda. To samozřejmě není ničí chyba, ale rozhodně mám teď pocit, že jsem prvních pár měsíců prožila s myšlenkou, že můj život je v Čechách a tenhle rok se vlastně nepočítá, což rozhodně není pravda. V nové rodině mám prostor zažít si trochu z obou světů a necítím se tak vytrhlá z osobní reality. Mám navíc v novém městě větší možnost se každý den projít, uvařit si, občas zavolat kamarádům, prostě si jednou za čas vyčistit si hlavu, což jako velký individualista opravdu oceňuji. Takže změny rodiny se taky příliš neobávejte, někdy si prostě s někým nesednete, tak to prostě je.

Na závěr téhle otevřené konverzace chci vyjádřit, že přestože to byla cesta trnitá, klikatá a možná jsem jí půlku šla tak trochu po hlavě, nakonec jsem se z toho dostala s novými vědomostmi, cennými lekcemi a pocitem sebedůvěry. Takže apeluju na všechny potencionální exchange studenty: Nazujte si ty nejpohodlnější pohorky v botníku a vydejte se na svojí vlastní cestu. Buďte vděční za všechno, co vám do ní za ten pobyt spadne, mějte pozitivní přístup, ale nebojte se projevit nesouhlas.

 

Pro ty, kteří se dočetli až na konec mé promluvy a ještě mají chuť číst, mám i tu slibovanou pasáž o přátelství. Se vším tím uvědomováním a znovu-objevením své vlastní osobnosti, jsem taky znovu získala chuť trávit čas s lidmi, takže moje přátelství budou snad následující čtyři měsíce už jen lepší a lepší. Už v únoru tomu tak bylo, takže jsem se svými kamarády strávila víc času a celkově se znovu plně zapojila do konverzací. Hlavním eventem měsíce, měl být koncert na který mě vzala kamarádka Rae. Byla to malá skupinka, v malé místnosti, na malém pódiu s obecenstvem o asi padesáti lidech. O to větší to byl zážitek. Hned druhý den to ale trumfla a vzala mě s sebou na svoje první tetování. Myslím, že na mě ta holka má špatný vliv, protože už teď tuším, že mi to dlouho nedá a po osmnáctce budu brzo potetovaná taky. To mě ale čeká až v Čechách, takže pro všechny rodiče, nebojte, vaše nezletilé ratolesti vám tu nikdo nepokéruje. Na téhle krásné notě se s vámi loučím a mějte se krásně. Pa pa.

Knedlo vepřo zelo ❤️