Poslední blog z USA

A o čem to teda dneska bude? Dočtete se o mém úplně posledním týdnu ve Státech, letu domů a něco málo o adaptaci na Česko – připadá mi totiž, že o návratu jako takovém se nikde moc nemluví. Na úplném konci článku vás čeká i velmi krátká reflexe na můj rok na střední škole v americkém Texasu.

Hrozně těžko se mi vzpomíná na to, co přesně jsem poslední týden ve Státech dělala, protože to strašně rychle uteklo a já neustále někde lítala. Člověk se totiž najednou snaží všechno "dohnat". S tátou jsme byli ve městě Forth Worth ve Stock Yards a na rodeu, také jsme ho vzali na správné texaské barbecue. O den později jsem měla se svými kamarády, hostitelkou ségrou a rodinou farewell party – takový vlastně poslední milník mého pobytu v zahraničí. Věděla jsem dlouho, že moment, kdy si budeme muset říct pověstné "goodbye", přijde, ale stejně se na něj prostě připravit nelze. V ten okamžik zkrátka nevíte, zda někoho objímáte naposledy, jestli spolu už nikdy nebudete hrát qwirkle, jíst, jen si povídat … Nezbývá nic jiného než si vážit toho, co v ten moment máte. Já jsem poprosila kamarády, aby mi podepsali americkou vlajku a napsali vzkaz do sešitu, abych se alespoň myšlenkami mohla kdykoliv vrátit za nimi zpátky.

Potom mě čekalo hlavně dlouhé balení – nechala jsem to klasicky na poslední chvíli, a tak jsem toho za poslední 3 dny v Texasu moc nenaspala. Ještě jsem naposledy přespala u kamarádky a společně jsme udělaly cooking session, na kterou jsme se těšily celý rok, akorát prostě nebyl čas (UIL, AP, theatre – ono se to nahromadí, ani nevíte jak). Koukly jsme na muzikál Le Miserables (já ho po balení do 4 do rána prospala) a další den jsme ikonicky navštívily Olive Garden – po never ending bowl of Salad and Soup se do nás samozřejmě už nevešel hlavní chod:) Pak přišel čas se rozloučit a v mém případě si i trošku pobrečet. Večer se nesl ve znamení poslední večeře s celou mojí úžasnou hostitelskou rodinkou a dalšího loučení.

Farewell party, aneb it's not a goodbye it's a see you later.

Omalovánky - perfektní zábava při poslední zastávce našeho společného dne s holkama.

No a další den – čtvrtek 6.7. 2024 naše cesty s Tarjou mířily na DFW Airport. Odbavení zavazadel proběhlo hladce a loučení relativně také. Po posledním objetí s našimi hostitelskými rodiči jsme musely rovnou projít security a já jsem celou tu kontrolu probrečela. Ukazovat doklady, letenky apod. se slzami v očích byl fakt zážitek a upřímně lituji toho sekuriťáka, který ze mě potřeboval něco dostat. Let do Evropy proběhl také docela hladce – být deset hodin sama a odpojena od světa bylo něco, co jsem v ten moment opravdu potřebovala, abych mohla v klidu zpracovat, co se za posledních deset měsíců odehrálo. Neměla jsem ani náladu koukat na filmy – jen jsem střídavě plakala a smála se (mix pocitu obrovského smutku, radosti a hrdosti). Aby toho nebylo málo, po příletu do Frankfurtu jsem zjistila, že mi letadlo do Prahy uletělo a Lufthansa mi naplánovala nový let až za dvanáct hodin. Zde se hodily mé nové skills z Ameriky – nenechat si vše líbit, protože čekat tak dlouho na čtyřicetiminutový let s kompenzací deset euro na jídlo mi fakt nepřišlo v pořádku. Zamířila jsem tedy customer service centrum Lufthansy, kde jsem zjistila, že mají poslední volné místo v letadle odlétajícím v 5 hodin odpoledne (bylo deset ráno a mně přehodili let na deset hodin večer) a o 15 euro jsem si přilepšila v kompenzaci na jídlo. Asi jsem mohla vyhádat něco lepšího, ale v ten moment mi to stačilo a já jsem to pak konečně na pár hodin zalomila na prázdném gatu.

Tady už na DFW Airport, fotka jedné strany mé letterman jacket (udělaná na míru) - asi můj nejcennější suvenýr z Texasu. Patches na bundě reprezentují aktvity, které jsem přes rok v Texasu dělala (xc, theatre, science) a také je na ní logo naší školy, mé křestní jméno a příjmení.

Poslední výhled na Dallas-Fort Worth Metropolitan Area

Do Prahy jsme já i všechny kufry přiletěly v jednom kuse a přišlo takové zvláštní období "adaptace". Adaptace v uvozovkách, protože mám pocit, že se tady vlastně nic moc nezměnilo a já hodně rychle najela zpět do starých kolejí. Jenomže já jsem se po tom roce trochu změnila, vyrostla jsem. Najednou jsem se ocitla ve starém dobře známém prostředí a byla nucena akceptovat, že vše skončilo. Musela jsem zpět do školy, začít řešit rozdílové zkoušky a část jsem rovnou i absolvovala. Připadá mi, že ten rok v USA utekl neskutečně rychle a byl to možná jen takový sen – byla jsem opravdu pryč deset měsíců? Navíc realita je taková, že skoro nic z toho, co jsem v USA prožila a dokázala, se v Česku "nepočítá". Lidé se mě často ptají: "Jak ses měla?" A na to se ani vlastně nedá odpovědět, protože se nebavíme o letním táboře, ale o desíti měsících života, ve kterých jsem začala od nuly a postupně si vybudovala svoji identitu. A tak stejně vždy odpovím: "Měla jsem se fajn." Věřím, že většina lidí stejně všechny mé pocity nedokáže pochopit. Ale to vlastně vůbec nevadí, znamená to, že jsem prožila něco speciálního, něco, co mi nikdo nemůže vzít, něco, co mě odlišuje od ostatních. Na zdech mi doma visí americké medaile, fotky a certifikáty, a díky nim znovuprožívám kopu momentů – plesy, halloween, track, výhru regionals. Jsou to momenty, do kterých bych se moc ráda vrátila, ale prostě to nejde. Připomínají mi, že vše, co jsem zažila, nebyl jen mžik, nějaký sen, ale že se to všechno počítalo a to mě dělá moc šťastnou. I was there. Okay? A teď je jen a jen na mně, jak se svojí zkušeností naložím.

Pár slov závěrem. V Americe jsem byla deset měsíců a pět dní k tomu a uteklo to neuvěřitelně rychle. Když jsem druhého srpna 2023 nasedla na letadlo, rozhodla jsem se, že tomu dám úplně všechno a toho jsem se zuby nehty držela celý rok. Jako začátečník jsem zvládla dvě sportovní sezóny – cross country a track & field. Získala jsem roli v muzikálu a později se naprosto ponořila do academics a strávila hodiny učením, nevěděla jsem tenkrát, jak daleko to můžu dotáhnout, ale šla jsem do toho po hlavě. Přesvědčila jsem i naší administration, abych mohla odgraduovat americkou high school. Všechno ale nebylo jen záživné a růžové – dlouho jsem bojovala s hledáním kamarádů a hledáním sama sebe (kam vlastně v USA zapadám). Někdy se mi prostě chtělo akorát spát anebo si jen dát chleba s lučinou:). Byly situace, kdy jsem se cítila sama. Celý rok jsem se překonávala a učila se novým věcem, zároveň jsem se naučila říct si o pomoc. Nebála jsem se být slyšet a vlastně považovala svůj neamerický původ za výhodu. Navíc teď mám na druhé straně planety svoji druhou rodinu, za kterou bych opravdu nemohla být vděčnější. Exchange year byl můj sen, kterého jsem se jednou skoro vzdala, dnes je to však nedocenitelná vzpomínka a třeba začátek nové éry?

Určitě bych to doporučila všem. Možná váháte, zda na to máte? Či zda je vaše angličtina dost dobrá? Jste introverti? To jsou vše ospravedlnitelné strachy, ale věřte, jediné, co potřebujete, je vůle se postavit všemu, co na vás čeká. Není to o tom mít 100 % úžasnou zkušenost, je potřeba si z toho něco odnést a třeba se poučit ze svých chyb. Já se za ten rok naučila o sobě více než o čemkoliv jiném.

Tak to by bylo všechno. Děkuji, že jste to naposledy přečetli až sem do konce. Snad vám moje blogování během roku něco přineslo;) Všem budoucím exchange studentům přeju hodně štěstí!! Užijte si to. I'm proud of y'all already.

Mějte se fanfárově,

Kačí aka Kate

Texas 2023/2024

Kačka 2. srpna 2023 po asi 16 hodinách na cestě. Na fotce jsem s mojí hostitelskou maminkou a vlastně vůbec nevím, co mě čeká (včetně toho příšerného vedra za dveřmi).

Kačka 7. června 2024 po asi 23 hodinách na cestě. Czeched in, plná dojmů, decentně poameričtěná. Hlavně má za sebou to zatím největší dobrodružství za svých osmnáct let života.