Americké Vánoce a novoroční zázrak

Vítejte u mého dalšího blogu. Tentokrát vám povím něco o tom, jak proběhly moje vánoční prázdniny a co všechno se za poslední dva týdny stalo, a že je těch novinek opravdu hodně…

I když Vánoce byly ve vzduchu už od začátku listopadu, to pravé kouzlo dostaly až 25. ráno. Na Štědrý den jsme spíše uklízely a já jsem ještě pekla alespoň nějaké to Linecké a rohlíčky, na perníčky bohužel před Vánocemi nebylo moc času a ani se mi nepodařilo sehnat správné koření. Rohlíčky jsou moje oblíbené, takže jsem jich udělala víc a ještě že tak, opravdu se povedly a okamžitě se staly favoritem celé rodiny. S holkama jsme se rozhodly pro klidné prázdniny, takže na programu v dalších dnech byla jen horká čokoláda, cukroví, spánek a filmy. I v průběhu prázdnin jsme ale měly basketbalové tréninky a zápasy, na prázdniny se tu uprostřed sezóny nehraje.

Jelikož mi basketbal denně zabírá zhruba pět hodin (cesta a trénink), někdy klidně i dvanáct, když hrajeme v jiném městě, tak mi kvůli tomu nezbývá čas na nic jiného a bohužel jsem kvůli tomu musela skončit. Před Silvestrem jsme měly s týmem povánoční párty, takže jsem se alespoň se všemi hezky rozloučila a pak už zbýval jen poslední trénink a vrátit dresy. Samozřejmě holky podporuju na zápasech a musím říct, že za ty dva měsíce se to stihlo stát mojí součástí a dost mi to chybí.

Silvestrovský večer jsme oslavili grilováním, ohňostrojem a následnou pořádnou párty u dcery naší host mamky s celou její rodinou. Další den jsme si ještě s holkama jely do města užít poslední střípky Vánoc. Po cestě tam mi z ničeho nic volala koordinátorka. Co se děje? Proč tak najednou a ještě k tomu 1.1. ráno? Stal se totiž zázrak. I přes to, že je moje rodina úplně úžasná, to umístění někdy prostě není to pravé ořechové. Nebylo to tu takové, jak jsem si představovala, i tak jsem se ale snažila, aby bylo všechno co nejlepší, fungovalo to a všichni jsme si to užili na maximum. Někdy to ale není jen na nás a jsou tu lidi a místa, která nám prostě nesednou. Vždycky ale stojí za to to zkoušet a dát tomu šanci, tak jako tak to bude jedinečná zkušenost. Já jsem dostala tedy konečně, po opravdu dlouhém čekání, telefonát, že mi našli novou rodinu a za pár dní se stěhuju. Byl to šok, ale ten nejlepší možný. Z každé věty, co mi o nové rodině a místě koordinátorka řekla, mi rostl úsměv na tváři. Určitě už netrpělivě čekáte, kam to bude, to vám ale ještě nepovím, zatím si to nechám pro sebe a jako překvapení na příště. Každopádně to opravdu bude stát za to.

Tak se na vás těším zase za dva týdny u dalšího blogu, zatím ahoj.