Tak kam to v USA bude?

Zrovna na dovolené jsem se dozvěděla, kde v USA budu rok bydlet a chodit do americké střední školy. Trošku mě zaskočilo, kam jsem se to dostala. Internátní škola uprostřed ničeho? Podle Google map to vypadalo, že je to škola, tři ranče okolo a nic víc. Co tam budu dělat? Upřímně jsem původně z umístění nebyla moc nadšená. Nakonec se ale ukázalo, že je to takové menší městečko s krásnou přírodou a že se moje ubytování ani trochu nepodobá české internátní škole. Je to spíš dům s úžasným, rodinným prostředím a i díky tomu, že je tu už víc než deset výměnných studentů z různých zemí světa, je to možná i lepší a zajímavější, než kdybych se dostala do obyčejné rodiny.

Chtěla jsem se s ostatními studenty trochu lépe poznat ještě než začne škola, to ale nevyšlo úplně podle plánu. Před odletem jsem totiž stihla chytit chřipku, takže jsme museli let odložit. Pak už jsem ale měla sbaleno a všechno vycházelo jak mělo. Dokud se teda už tak náročný den ještě víc nezkomplikoval. Na cestě do Prahy mi totiž přišla zpráva, že mi zrušili let… Co teď? Není to omyl?? Nechtěla jsem hned volat Janě a panikařit do telefonu, takže první přišlo na řadu ověřování na všech možných stránkách a pak paní na telefonické lince. A světe div se, deset minut čekání, pět minut hovoru a let přebookovaný. Šlo to líp, než jsem čekala. Dokonce jsem si další ráno mohla ještě trošku přispat. Do dvou do rána jsem ale řešila, že měl můj kufr půl kila nadváhu, takže spánku stejně moc nebylo.

Abych se přiznala, tak jsem si už ráno na letišti trochu pobrečela. Pláč ale musel jít stranou, když se mi při bezpečnostní kontrole podařilo vysypat můj přecpaný batoh. Byl to můj první let, ale celou dobu jsem se místo samotného letu bála jen přestupů na letišti. Dokonce jsem ani nepomyslela na to, že bych se měla bát seznámení s rodinou, to na mě padlo až na posledním letišti. Naštěstí to všechno uběhlo docela rychle. Ani jsem se nenadála a už jsem čekala na svoji host mamku. Cesta autem trvala ještě další 3 hodiny, ale celou dobu jsme se měly o čem bavit, takže se to zdálo jako chvilka. Trošku jsem se bála seznámení s ostatními, ale když jsem přijela, všechny ostatní holky tady mě hned prohlásily jejich sestrou, takže přivítání se mi dostalo opravdu příjemného a strach hned opadl.

Kvůli komplikacím s letem mě čekala škola hned další den. Příliš velká změna času se postarala o to, že jsem skoro celou noc nespala, takže jsem šla do školy skoro bez energie. Ještě k tomu nás čekala řada testů, aby věděli, do jak pokročilých skupin nás v určitých předmětech zařadit. Nakonec byl ale první den v pohodě a dokonce jsem se i úspěšně seznámila s ostatními studenty. Po škole mě čekala prohlídka domu a okolí a ségry mi vysvětlily, jak tady všechno funguje, jelikož jsem přijela v noci a nestihla jsem si ještě ani vybalit.

Ve škole jsem si jako volitelné předměty vybrala svoje oblíbené – fyziku a chemii. Má to obojí být na úrovni vysoké školy, ale zatím je to až moc jednoduché, tak uvidíme jak se to vyvine. Můj nejoblíbenější předmět tady je kupodivu tělocvik, který probíhá úplně jinak než v Česku. Je to mnohem náročnější, ale já jsem člověk sportovní, takže mi takové množství pohybu vyhovuje. Dokonce má naše škola i vlastní posilovnu, takže kdyby mě někdo hledal, víte kde mě najít ;)

O víkendu jsme společně s ostatními výměnnými studenty jeli na car show do menšího městečka Baker. Nikdo z nás tu není zrovna fanoušek aut, i tak jsme si ale udělali výlet do Bakeru hezký a zpříjemnili si ho nákupy a obědem v místní restauraci. A i když přímo tady na místě moc vyžití není, hostitelští rodiče se nám to snaží co nejvíce vynahradit výlety po okolí a různými akcemi. Tento víkend jsme společně jeli do Boise na návštěvu válečného muzea a muzea letectví. Upřímně jsem nečekala, že takové muzeum může být tak zajímavé. Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili v Ontariu na další nákupy a vyrazili zpět domů. Než jsem sem přijela, bála jsem se, že se tu budu nudit, jenže když máte každý den takhle plný dům a pořád se něco děje, tak naopak nemáte chvilku klidu. Nepamatuju si jediný večer, který bychom tu netrávili společně sledováním filmů nebo hraním společenských her. A když je zrovna nálada trochu pochmurnější, moje malé hostitelské ségry se vždycky postarají o zábavu.

Během těch pár dní se toho stalo tolik, že se to zdá jako věčnost, přitom to byly sotva dva týdny. Když nám před odletem říkali, že to není jen rok života v Americe, ale celý život v jednom roce, měli pravdu, protože už po pár dnech si připadám, jak kdybych tu byla několik měsíců a měla úplně jiný život.