Můj první den na americké High School

Budík zvonil v 5:30. Normálně tak rychle nevstávám, ale jelikož to byl první den, tak jsem nemohla zaspat. Každé ráno máme cheer od 6:15 do 7:15. Když jsem včera přemýšlela v kolik budu muset vyjít, tak v ten moment mi jedna z mých kamarádek napsala a nabídla mi, že mě sveze. Jmenuje se Kamryn. Zase jsem se cítila o něco líp. Aspoň někdo už ví, že tu jsem taky.:D Ještě bych mohla objasnit jednu věc. Tady v Americe je typické, že každý teenager má svoje auto. Takže oni tu prostě vůbec pěšky nechodí. Bylo brzo ráno, a tak jsem odvoz přivítala. Ranní trénink uběhl letem světem a hned potom mě zase svezla domů. Když jsem jí děkovala a chtěla jsem vystoupit, tak mi řekla, že pro mě něco má. Trochu mě to zaskočilo. Když vytáhla malou dárkovou taštičku s fialovou mašlí, tak se mi úplně rozzářili oči. Čím si tohle zasloužím? Udělalo mi to vážně radost.  

 

Doma jsem se rychle převlékla a dochystala pár věci do školy. Když jsem hodila dárek na postel, tak jsem nakoukla, co je uvnitř. Dala mi pár dobrůtek, 2 masky na obličej a k tomu připsala milý dopis:

 

Děkuji za ty lidi! A teď přichází ta lepší/horší část dne. Při vstupu do školy si vždy musíme změřit teplotu. Je to z důvodu pandemie – Covid 19, která tu pořád řádí. Následně jsem vkročila do kanceláře, kde mě uvítal ředitel, sekretářky, a HLAVNĚ školní pes, který se tady prochází jak princ. Dali mi vlastní skříňku a hned poté už jsem běžela do třídy. Dostala jsem papír s číslem každé třídy, takže to nebylo těžké najít. Navíc naše škola je celkem malá, chodí tady okolo 150 lidí. Po první hodině jsem byla zmatená, protože i když je škola celkem malá, tak má 3 chodby, které jsou úplně stejné. Víte, jak to vždycky vypadá ve škole v těch amerických filmech, kdy tam je milion lidí na chodbě a po bočních stranách jsou skřínky. Tak přesně takhle jsem se cítila. Jen jsem nebyla tak úplně klidná. Naštěstí tam byli další lidi, co poznali, že nejsem úplně místní, ale zřejmě nějaký nováček, a tak mě pozdravili. Nebylo jich moc, ale pár se jich našlo. Následně se ale stala další věc, která mi málem způsobila zástavu srdce. Stála jsem uprostřed chodby a přemýšlela jsem kterým směrem mám jít. Najednou slyším, jak se někdo za mnou zeptá, jestli vím, kde mám další třídu. Otočila jsem se a tam stojí velmi sympatická holka s brýlemi, slušně oblečená a usmívá se na mě. Řekla jsem jí, co potřebuju a s radostí mi pomohla.

 

Uběhla druhá, třetí, čtvrtá hodina a přišel oběd. Nosím si s sebou vlastní, protože jejich typické obědy jsou hamburgery, hranolky a věci na tento způsob. Neříkám, občas si to dám, ale ne každý den. Po obědě mám další tři hodiny. Když byla poslední hodina, tak už jsem se těšila domů. No jo, ale to nebylo všechno. Taková třešnička nakonec přišla, když z ničeho nic něco prásklo a vypadly pojistky! Byli jsme trochu v šoku, co se děje, ale pravděpodobně to nebylo nic velkého. Venku pršelo a byla bouřka, takže nejspíš to byl hrom. Díky bohu pak přestalo a nemusela jsem jít domů v dešti. Jedna sousedka mi opět nabídla odvoz, ale řekla jsem jí, že bych ráda šla pěšky. Cestou jsem přemýšlela. Zase se mi chtělo brečet. A tak jsem si pofňukala. No a co, nikdo to neviděl.:D Byl to další místní šok ze školy.

 

Ač to tak možná nevypadá, školství v Americe je natolik odlišné od našeho. Jako první mě překvapilo, když mi paní učitelka řekla, že si nesmím vzít batoh do třídy. Takže jsem pokaždé hodině běhala do skříňky, abych si přeházela věci pro danou hodinu. Přitom ta skříňka nemá klíč, ale musíte tam zadávat kód, což trvá dobrých 10 sekund. Celý den nejste s jednou třídou, ale každou hodinu máte někoho jiného. Přestávky trvají tak 4 minuty a jsou přizpůsobené jen na přechod ze třídy do třídy. Každý den máme stejný rozvrh. To znamená, že od pondělí do pátku mám yearbook první hodinu. A tak to postupuje se všemi předměty. V hodině můžeme normálně jíst a pít. Tohle jim tady vůbec nevadí. Také většinu práci máme na počítači, takže každý student dostane školní notebook. V rámci školy si můžete vybrat daný sport nebo aktivitu, co chcete dělat. A úplně na konci dne mě překvapily typické žluté školní autobusy. Čekalo tam 5 vozidel a děcka do nich postupně nastupovaly. To se ale týkalo spíš těch mladších, protože starší mají auto.

 

Téměř každé odpoledne máme tréninky, protože v pátek nás čeká první vystoupení v tomto roce a pro mě úplně první v životě. Nikdy předtím jsem cheer nedělala, ale když mi to holky nabídly, tak by byla škoda to nevyzkoušet!

 

Celkem mě dostalo, kolik lidí se mě zeptalo, jaký byl můj první den. Já sama na to nemám jasnou odpověď, ale jedno můžu říct přesně. I když jsem tu pořád většinou sama, jsem ta cizí a nemám se ještě s kým moc pořádně bavit, tak nebyl moment, kdybych toho litovala. Mám to tu ráda. Mimochodem tím „sama“ jsem myslela ve škole. Mám tu rodinu, která se snaží, baví se se mnou a má mě ráda. Taky už si třeba ráno nepřipadám vůbec divně. Přijde mi, jako bych už tady s nimi bydlela déle. A ten pocit je k nezaplacení!

 

Overland Park

Nedávno jsme měli první setkání s koordinátorkou. Byli jsme poblíž města Kansas City a zároveň jsme navštívili Overland Park. Napsala jsem o tom článek, který si můžete přečíst zde: www.exchangestudent.cz