Naše první dovolená
Ahojte! Málem jsem zapomněla napsat o našem výletě do Branson, Missouri. Sice jen víkendový, ale přesto je hodně co vyprávět!
Blíží se víkend. S rodinkou jsme ještě kromě jednodenních výletů nikde nebyli, a proto se hostitelští rodiče rozhodli, že nás vezmou na víkend do města Branson v Missouri. Velmi populární a turistické místo. Jeden z hlavních důvodů, proč zrovna Branson, byla atrakce Titanic. V pátek hned po škole jsme dobalili vše potřebné a posléze jsme vyrazili. Cestou nás potkala nemalá bouře. Takto jsme si všechny holky pospaly, zatímco hostitelský tatínek řídil. Po cestě jsme zastavili na večeři do restaurace Lambert’s Café. Když mi řekli, že tady rozhazují pečivo během objednávání, představila jsem si něco na způsob jezdícího vláčku. Mýlila jsem se hodně, normálně, týpek stál uprostřed a házel čerstvé, teplé bulky přímo z pece. Kdo chtěl, zvedl ruku. Vážně, tohle bylo cool! Přejedli jsme se pečiva ještě předtím, než nám donesli samotné hlavní jídlo. A když je člověk přejedený, pak už jde jenom do postele.
Druhého rána nás vítalo zamračeno a trochu deštivo, ale nám to vůbec nebránilo v našem programu. S Taeler jsme navštívily Titanic. Uvnitř se nachází aktuální velikosti některých místností a kousek sálu první třídy. Asi největším pokladem jsou opravdivé věci přímo z lodě. Viděla jsem na vlastní oči oblečení, vestu, boty a pár nádobí, které leželo v této lodi. Postupně jsme si mohli pouštět vyprávění o různých lidech. Všechen zážitek doprovázela i hudba. Úplně na konci jsme se ocitli u ledovce. Možná vás zajímá, jestli jsme si vyzkoušeli opravdivou teplotu vody. Jasně, že ano. Malá miska s vodou a časoměrem. Vydržela jsem ani ne minutu. Teď už je mi jasné, proč skoro nikdo nepřežil. Na začátku jsme dostali jméno jednoho posádce a číslo třídy. Byla jsem mladá 21 letá holka třetí třídy. Dokonce jsem přežila, ale během první světové války jsem zemřela. Taeler byla jedna z těch šťastných v první třídě. Na konci celé prohlídky byl velký seznam všech cestujících v jednotlivých třídách. Hledala jsem Jack a Rose, ale ač jsem se snažila pečlivě, byl to marný pokus.
V poledne jsme se opět setkali s Joe a holkami. Nejprve jsme prošli jednu z nejznámějších ulic „The Landing“, což je i nákupní centrum a jako odpolední zábavu jsme zvolili minigolf. Tady jsem zjistila, že minigolf není úplně moje silná stránka. Nebo mě nemá rád, protože jsem byla poslední. Ale to nevadí, já jsem si místo toho užívala vnitřní palmy. Měli to na letní způsob plné vodopádů a jezírek. Samozřejmě všechno umělé, takže žádná vůně. Konec konců golfování, Joe a Ainsley zvítězili. Asi nejlepší program přišel až večer. Bylo to tak trošku překvapení. Já jsem neměla tušení kromě Titaniku, co budeme dělat. Zpráva, že jdeme sledovat tu SKUTEČNOU Dolly Parton’s Dixie Stampede show mě rozeskákala jako malé děcko. Já miluju Rodeo a zvlášť v tady té oblasti?! To bylo neskutečný. Taky nás během celého představení nakrmili bramborovou polévkou, kuřecím masem s bramborem. To jídlo nebylo nijak skvělé, ale ta atmosférou propojená s tolika lidmi. Velký sál a skoro vyprodané. Profesionální jezdci nám předvedli jejich triky na koních, také měli různé soutěže, dokonce přivítali i prasata, psy a býky. Mohlo to trvat hodinu a půl. Po skončení se nám tento den krátil, ale to by nebyl konec bez přejedení se zmrzliny. V jedenáct večer jsme zastavili, abychom si dali rychlou mňaminu. Jenže, v té místnosti byl mladík zpívající a hrající na kytaru. A tak jsme si usedli a v klidu pojedli a poslouchali menší koncert.
Nedělní snídaně byla v Starvin‘ Marvin’s restauraci. Nabídka dělaná na způsob švédského stolu. Poslední dobou jsem si oblíbila smaženou slaninu a vajíčka. A taky měli palačinky, takže jsem do sebe nacpala úplně všechno. Celá k prasknutí, ne jenom já, ale všichni, odcházíme a bohužel už nás čekala jenom cesta domů. I když to byl jenom takový malý výlet na víkend, jsem vděčná rodině, že mě vzali s sebou. Hodně jsme se nasmáli, hlavně když jsem se pořád nenaučila používat místní věci jako třeba fén na vlasy. Celý víkend byl ve smyslu přejídání a užívání, ale hlavní je, že všichni měli úsměv od ucha až k uchu!
Kristýna Šnyrychová, Kopřivnice
studentka v USA, Kansas, ročník 2020-2021