STATE Track meet a let domů

S atletikou jsem začínala v Americe od prvního března. Celou dobu se to táhlo, tréninky každý den po škole a track meets jednou/dvakrát týdně. Když došlo na Regionals, což je závod, kde se kvalifikujete na state, byla jsem celkem nervózní. I když mě všichni ujišťovali, že mám jistotu, měla jsem ten zdravý strach, co když se něco pokazí. Tento den si pamatuju, že strašně pršelo. Takový slejvák jsem zažila snad poprvé na závodech. Dokonce to museli i pozastavit. Naštěstí se nic nezrušilo a i v nepříznivém počasí jsme jeli dále. Když jsem se celou dobu věnovala výšce, tak tady se mi vůbec nedařilo. To mě ale nerozhodilo, protože jsem věděla, že stále mám šanci na překážkách. 100 m překážek, i v dešti se mi podařilo vyhrát, zlepšit si svůj osobák a dostat se na state. To samé se stalo i na 300 m překážek. 

O týden později, a vlastně i můj poslední víkend se konal state track meet ve městě Wichita. Je tam obrovský atletický stadión. V pátek ráno jsme já spolu s Janae, která se dostala v dálce a trojskoku, přijely na parkoviště u školy. Tam už bylo nachystané větší auto, dostaly jsme trička a udělali jsme si všichni fotku. Odpoledne jsme se dívali na závody škol 3A, 4A. Mají to rozdělené podle velikosti. Já chodím do 1A, které závodily až v sobotu. Večer jsme si zašli do mexické restaurace, targetu, na zmrzlinu, a taky jsme stihly udělat prank na trenéry. Po vyspání se v hotelu nám v sobotu brzo ráno zvonil budík. Snad okolo šesté. Janae závodila už v osm, takže jsem tam šla s ní. Na stadión můžou všichni, ale přímo na dráhu jenom soutěžící. Jsem vděčná za to počasí, protože představa, že by nám rubalo jako minule mě děsila. Celý den bylo slunečno až horko. Po celý den jsme soutěžily a oběma se nám podařilo umístit. Vyhlašují prvních osm. Po rozběhu 100 m překážek jsem se dostala do finále. Samozřejmě mě moje nervy nenechaly v klidu. Můj cíl byl jediný. Zlepšit si už po 5. čas. A to se mi podařilo. Ten školní rekord jsem ještě stáhla o necelou sekundu. Celkově jsem se umístila 4. bramborová a nemohla jsem být šťastnější. Jsem ráda, že tam nakonec přijela i moje hostitelská rodina a pár lidí ze školy. Atmosféra byla skvělá, slyšela jsem letos naposled americkou hymnu na stadióně plném lidí a užila si krásný poslední víkend. Asi jsem si nemohla přát ani lepší. Ta 3 měsíční práce se nám odměnila.

Poté už mi zbývaly pouze 4 dny do odjezdu. Uteklo to jak blesk. Rozloučila jsem se se všemi kamarády, ale nějak si omývám, že jsme se neviděli naposled. Asi se neuvidíme brzo, ale za nějaký ten čas se s těmi nejbližšími setkáme. Ať už přijedou do Evropy, nebo zase v Americe. S balením to bylo snadné/nesnadné. Dokoupila jsem si ještě jeden velký kufr a jeden malý mi dala hostitelská rodina. Prý ho vrátím, až se vrátím. haha. Až jsem se musela rozloučit i s americkými ségry, jeli jsem na letiště. Jela se mnou i kamarádka. Cestou jsme si dali oběd a celkem jsme se bavili. Ani mi nepřipadalo, že někam odjíždím. Na letišti se mnou čekali až do poslední chvíle. Taeler se snažila dělat vtípky ať nikdo nebrečí. Já jsem teda s překvapením nebrečela, ale jakmile se letadlo odlepilo od země, celé to přišlo. A je konec této kapitoly. Vlastně nový začátek. Let probíhal hladce. Dokonce jsem ten nejdelší přes Atlantik měla v noci, a tak jsem mohla spát, aniž bych pociťovala nějaký jetlag. Přestup byl zase v Atlantě a v Paříži. Když už jsem nastupovala do letadla na poslední let, přišla šílená bouřka. Čekali jsme možná 45 minut v letadle, než to přejde. Já už jsem se tak těšila až potkám rodiče. To byla velmi dlouhá hodina v mém životě. Ale, čas utíká. Já jsem fňukala štěstím, jak jsem přistála a viděla jsem nápis "Letiště Václava Havla." Cítím vděčnost za všechno. Za to, že se to fakt stalo a já jsem zpátky zdravá s velkým dobrodružstvím. V Praze jsem ještě musela vyplnit jeden papír ohledně Covidu, a pak už jenom najít rodinku. Šla jsem skoro poslední. V momentě kdy se otevřela brána a já viděla mladší ségru, která zařvala: "Týna", rozbrečela jsem se. Oběhla zábradlí a vrhnula se na mě. A řeknu vám, tohle je nepopsatelný. Já jsem nemohla skoro mluvit, natož dýchat. Ona mi vyrostla o 7 cm. Nepoznala jsem ji. Ještě jsem se přivítala s mamkou a taťkou. Už bylo večer a venku úplné jasno. Zašli jsme si na menší procházku a hlavně na večeři do restaurace, kde jsme tento "výlet" začínali. Tak jsme to tam i ukončili. 

Je mi opravdu líto, že už nemám o čem psát. Nicméně, asi bych chtěla jenom říct, že teprve teď si všechno začínám uvědomovat a pořád to vstřebávám. Ono, jak říkají všichni, není to na rok, ale i po zbytek života z toho budeme čerpat. Je to opravdu obrovská zkušenost. I když bych teď měla normálně po maturitě v Česku, jsem ráda, že mám ještě ten čtvrťák před sebou. Za pár let totiž nebudu řešit, kdy jsem ukončila střední. Začala jsem si všímat maličkostí, které jsem v Americe neměla a teď je můžu mít. Jako třeba zdravé jídlo a svoboda. Samozřejmě i angličtina. To všechno se sešlo v jednom roce. A i když jsem tam byla v covidovém období, tak ve finále nám také bylo dopřáno.

5. dráha

stupně vítězů

s trenéry

s host rodinou

malé povzbuzení

S Janae

stadión

odjezd do města Wichita

finále

výsledky

rozloučení

poslední fotka s americkou rodinou

bramborová

zpátky doma!