Dlouhá cesta do USA

Moje cesta začala v Liberci dne 15. srpna. Naštěstí mi první letadlo odlétalo až okolo druhé hodiny odpolední, takže jsem se vyspala a vyrazila jsem s rodiči do Prahy. Cestou jsme si povídali a pouštěli písničku s textem: „And so I tell myself that I'll be strong“. Tento text se stal takovou mojí mantrou, kterou jsem potřebovala na této dlouhé cestě, jak se sami za chvíli dozvíte! 

 

Když jsem přišla k odbavovacímu pultu, zjistila jsem, že mám zakoupenou letenku bez velkého zavazadla. Navíc jsem u velkého kufru přesáhla hmotnostní limit asi o 4 kila. Nakonec se velký kufr doplatil. Nadbytečná kila se prominula (děkuju!!). Aby toho nebylo málo, pán mi poté sdělil, že si mě náhodně vybrali na detailnější prohlídku v Mnichově. Já úplně vystresovaná, že nestihnu letadlo z Mnichova do Washingtonu…a teď se dozvím, že mám ještě detailní security v Mnichově. Bezva! Nakonec jsem se rozloučila s rodiči, slzičku zamáčkla a vyrazila na dobrodružství na druhém konci světa. 

 

V letadle jsem seděla vedle Nely, studentky z Česka, která také letěla s CCI do Ameriky. Naše cesty se rozdělily po přistání v Mnichově. Nela letěla do státu Maine, mě čekaly ještě dva lety. Všechny moje lety měly alespoň malé zpoždění, let z Prahy do Mnichova nebyl výjimkou. Letiště v Mnichově bylo obrovské, lidi dokonce i sprintovali, aby stihli navazující let. Já jsem si taky zaběhala :). Na letišti mě čekala detailní prohlídka. Musela jsem si sundat boty, kompletně vyndat všechny věci z malého příručního kufru a nechat se oskenovat. 

 

Ani jsem si nestihla dojít na záchod a už jsem seděla v letadle do Ameriky, čekalo na mě devět hodin cesty. V letadle jsem podle letušek seděla na nejhorším možném místě - uprostřed letadla, na prostředním sedadla. Asi dvě hodiny po vzletu se mi udělalo strašně špatně. Letušky byly moc hodné a nakonec mě přesunuly do Business class. Po přistání jsem musela znovu běžet (kvůli pozdnímu přistání). Prošla jsem imigrační kontrolou, vyzvedla si svůj 28 kilový kufr a běžela se odbavit. Letadlo jsem stihla jen taktak. Cesta z Washingtonu D.C. do Syracusu trvala něco přes hodinu. Na letišti na mě čekala moje koordinátorka Nancy. 

 

Vyzvedla mě spolu s jejími dětmi (má asi sedm dětí), jeli jsme v jejím mini vanu, museli jsme zastavovat pro studený nápoj. Všichni si objednali Colu s ledem, jak americké! Když jsem si objednala vodu, byla jsem za divnou Evropanku:)

Do rodiny jsem přijela okolo druhé hodiny ráno, svojí host mamku jsem pořádně viděla až druhý den ráno (společně s mojí host sestrou Hinatou). Ráno jsme se všechny seznámily, Ellen mě provedla domem a po obědě jsme vyrazily k Ontario lake, kde jsme si hned zaplavaly a vyzkoušely teplotu vody. 17. srpna jsme zašly do americké diner na oběd, vyřešily papírování - byly jsme v Urgent care (potvrzení o tom, že mohu sportovat). Druhý den jsme byly všechny ve škole, podívat se jak to tam vypadá, zeptat se na nabídku sportů a školních předmětů. 

 

O tom, co jsem všechno navštívila první týdny v USA a jaké hlavní rozdíly vnímám se dozvíte v dalším příspěvku. Určitě mě začněte sledovat na Instagramu:  https://instagram.com/lindasteinerova?r=nametag

Chcete se dozvědět podrobnější informace a poslechnout si celý příběh? Poslechněte si tuto podcastovou epizodu: https://open.spotify.com/episode/0a21evM63ilxVGk48pnvsh?si=14b8717758b94243

Nezapomeňte mě odebírat, ať Vám neunikne další díl: https://open.spotify.com/show/10kTxiI6vDAQQVkKoja7dM?si=77973fc2e0524e28

moment pravdy ...

hezké výhledy z letadla

v aplikaci mi svítilo potom všechno červeně DELAYED

poslední loučení s mamkou a dvě bundy, které se mi nevešly do kufru