První blog o vycestování a studiu v USA

Ze začátku by bylo dobré vám sdělit, jak jsem se vůbec k nápadu vycestovat do USA dostala. Ačkoliv mě Spojené státy neskutečně přitahují, výlet na rok do této země nepatřil mezi mé nejbližší plány. Bylo to doopravdy rozhodnutí ze dne na den. První člověk, který mě na tohle přivedl, byla moje nová spolužačka Tereza Langrová, která s CCI jela do USA minulý rok. Od prvního dne co přijela mě zajímalo, jak to vše probíhá a funguje. Po shlédnutí webových stránek CCI jsem rychle sepsala esej, vyplnila přihlášku k výběrovému řízení a stačilo jen čekat na den D. Ze začátku jsem si moc nevěřila, ale řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. V den výběrového řízení mě čekal test z angličtiny, pohovor a dotazník. Moje naděje se rychle rozplynula ve chvíli, kdy jsem nestihla vyplnit celý dotazník (Moc ráda se rozepisuji, hlavně když to není potřeba 😊 ). Byla jsem velmi překvapená, když mi přišel mail s informací, že postupuji do dalšího kola. Ale i tak jsem byla jen v půli cesty. V dalším kole mě čekalo hodně papírování, psaní, focení a hlavně natáčení úvodního videa. Po nahrání všech podkladů do databáze, přišlo další čekání. Když už jsme si mysleli, že to nevyšlo, přišel další osudný email. Získala jsem stipendium. Samozřejmě jsme s mamkou brečely jak želvy (samozřejmě štěstím😊).

Po dlouhých oslavách nás samozřejmě čekalo další papírování. Je důležité zmínit, že to neprobíhalo tak hladce, jak by mohlo. Kvůli pandemii jsme museli hodně dlouho čekat na otevření ambasády, ale nakonec jsme se dočkali a vízum jsem získala. Než jsem stihla napočítat do tří už jsem byla na cestě do Prahy, kde mě čekal dlouhý let do Denveru s přestupy v Amsterdamu a v Atlantě. To jsem ale netušila, jaké překvapení mě na letišti čeká. V Praze mi řekli, že mě do USA nemohou pustit, jelikož J víza nemají povolení pro vstup. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem absolutně netušila co budu dělat pokud mě nepustí. Po dlouhých telefonátech po ambasádách jsem ztrácela naději, ale díky pomoci od paní Jany Rule a spolupráci pracovnic na letišti se vše vyřešilo. Moje vízum mělo totiž výjimku, protože jsem výměnný student, který nejede do USA za prací. Tato situace vznikla zřejmě špatným předáním informací z ambasády na letiště, ale letadlo jsem stihla (i když jsem si musela zaběhnout maraton), takže není si nač stěžovat. V Amsterdamu byla situace podobná, ale po předložení formuláře DS-2019 (a samozřejmě dalších telefonátech) jsem mohla v klidu pokračovat v cestě. O asi dvanáct hodin později jsem konečně přistála v konečné destinaci. Denver. Po rychlém přivítání s rodinou jsme vzali kufry a vyrazili směr Windsor. Teď si pokládám jen jednu otázku. Jaká další dobrodružství mě tu čekají?