První den školy v USA (2.část)

Den předem mi rodina v klidu řekla, že můj učitel fyziky není vůbec špatný a že mě s ním hodiny fyziky budou bavit. Na to jsem měla jedinou odpověď: „Myslím, že problém nebude v učiteli, ale mezi ním a židlí.“. I tak jsem si řekla, že se to snad nějak přežije. Navíc tam budu mít hodně spolužáků, kteří mi můžou pomoct, když nebudu něco chápat. No a víte kolik tam těch spolužáků bylo. Nula. Byla jsem tam jen já a učitel. A ne, nebylo to tím, že jsem byla nová, nebo tak. Nikdo se doopravdy neukázal.

Setkání s paní Lee White, díky které mi bylo umožněno se zúsčastnit tohoto programu. Děkuji!

Když bych hodinu měla shrnout, tak učitel ze mne nadšen doopravdy nebyl. Shlédli jsme totiž desetiminutové video o základech ve fyzice. Když jsem mu řekla, že jsem se ztratila po prvních třiceti sekundách, zpozorovala jsem jeho bolest v obličeji, která říkala: „Tohle bude dlouhý rok.“. Na druhou stranu můžu být trochu ráda, jelikož díky tomu, že jsem tam byla sama, mi byla fyzika nahrazena výtvarnou výchovou. Uf.

Jako úkol na ročenku, jsme museli ve skupinách sehnat co nejvíce selfíček ze seznamu, který jsme obdrželi. Toto má být boj s meči, ale jelikož, jsme je nenašli, tak jsme si řekli, že špičatá mrkev a dlouhá sýrová tyčka budou mně a Kaelin stačit. (PS: těch selfíček mám hodně, takže se na ně připravte.)

Co se týče následujících dní, vše probíhá celkem hladce. Týden zpátky jsem prošla testováním z angličtiny a matematiky, které není na známky a ani se nikam nezaznamenává. Je to pro učitele, aby věděli jak na tom jejich žáci jsou. Sice jsem se ze začátku lekla, protože mi o tom nikdo nic neřekl, ale po rozhovoru se zástupkyní mi bylo vše jasné. Také jsem musela zařizovat hodně věcí (poškolní aktivity, nostrifikace, …), takže proto druhá část vychází takhle pozdě. S rodinou si rozumíme čím dál víc, mám tu i pár nových kamarádů a celkově i přes komplikace, které mi tu COVID způsobuje, si myslím, že program probíhá perfektně.