Poslední „teplé“ dny na Aljašce

Tentokrát jsme spolu s mojí hostitelskou ségrou, její kamarádkou a mým kamarádem měli namířeno do nedalekého města Whittier, kde vlastní sestřina kamarádka velkou rybářskou loď, na které jsme strávili následující noc. Po příjezdu na místo následovalo vynášení věcí z auta na loď a vymýšlení, co budeme dělat dále. Bez otužování by přece na Aljašce nebylo žádné dobrodružství. Vyrazili jsme do nedaleké zátoky s krásným vodopádem, kde jsem si opět mohl odškrtnout další otužování z mého seznamu. Voda v zátoce byla překvapivě vlažná, ale horský potůček, který odtékal z ledovců už byl trochu studenější. Loď byla plně vybavená včetně koupelny se sprchou, malé kuchyňky a několika pokojů. Večer jsme si uvařili úžasné těstoviny s čerstvým aljašským lososem, zahráli si několik her a zkoukli pár filmů.

Následující úterý jsem s mojí sestrou pomáhal na rozdávání jídla v potravinové bance nedaleko od našeho domova. Získal jsem skvělou zkušenost pomáhat lidem, kteří to potřebují. Vždy tu mají různé druhy ovoce a zeleniny, maso, mléčné výrobky a občas i něco malého na zub. Celé to fungovalo na následujícím principu. Na začátku přijela dodávka s několika paletami plných jídla. Vše se vyložilo na stoly a rozdělilo do počtů podle aut. Lidé parkovali v několika řadách, z nichž pak projížděli malou uličkou, kde jim bylo do aut naloženo přidělené jídlo. Tato akce trvala zhruba čtyři hodiny, za které jsme rozdali jídlo do 180 aut.

Vzhledem k tomu, že mi skončilo běhání, jsem se rozhodl začít dělat další sport-plavání. Minulou středu byl první trénink, na který jsem šel s domněním, že plavání pro mne nemůže být nic náročného, protože jsem už před pár lety závodě plaval a teď mám skvělou fyzičku z běhání. Čekalo mě hořké zklamání. Trénink trval sice jen hodinu, ale za tu dobu jsem se ani pořádně nestačil nadechnout. Musím říci, že po prvním dnu jsem zjistil, že to není žádná sranda. Druhý den se mne trenérka na tréninku zeptala, jestli bych si nechtěl v pátek vyzkoušet školní závody. Byl jsem tedy pro, pod podmínkou, že nebudu muset plavat motýlka, kterého jsem ve středu plaval poprvé v životě. To také musela být pěkná podívaná. No nic, druhý den jsme spolu se sestrou vyrazili do nedaleké střední školy, kde se závody konaly. Tam se mi povedl také skvělý trapas. Do poslední chvíle jsem nevěděl, co a kdy budu plavat. Pak jsem si ale všiml několika dětí, které se dívaly do vyvěšeného rozpisu. Na zdi viselo několik seznamů s různými jmény a čísly. Chvíli mi trvalo, než jsem se v tom stačil zorientovat. Svoje jméno jsem na seznamu našel pouze jednou. Nepřišlo mi na tom vůbec nic divného, protože jsem přece začátečník, tak asi nebudu plavat více věcí.  V tom byl ale ten háček. Po mém prvním závodě (50m kraul) jsem se převlékl z plavek zpět do suchého oblečení a čekal, než závody skončí. Po pár minutách slyším své jméno a vidím trenérku, která na mě křičí, že teď mám stát na bloku. Při pohledu do bazénu zjišťuji, že zrovna odstartovala moje skupina a já chybím. No nic, chybami se přeci člověk učí. Snad už příště svoje jméno na seznamu nepřehlédnu.

Poslední běžecký závod

XC running tým

Rozdávání jídla