Druhý blog aneb nestíhám psát takže letem světem dva měsíce tady

Zdravím opět všechny u další části mého blogu ze spojených států, tentokrát trochu delší protože musím dohnat dva měsíce událostí a zážitků. Snad to nebude moc zdlouhavé, já než vyjádřím svoje myšlenkové pochody tak to chvíli trvá a aspoň si potrénuju psaní.

Sporty

Od mého příletu až do začátku školy jsem si užíval prázdniny na Floridě. Teplota neklesla pod 85F (28C) a místní tropické vlhké podnebí mi připomínalo rodinné dovolené v Chorvatsku. Musel jsem se mazat opalovacím krémem každý den, protože jsem byl jakožto Evropan bílý jako stěna. Kromě pláže jsem si užíval sluníčka i při plavání ve venkovním bazénu při plaveckých trénincích, které začaly o dva týdny dříve než škola. Trochu méně si místní podnebí užívám při běhání, protože jsem zpocený, jako kdybych zrovna vylezl z bazénu, a slunce pálí do obličeje, ale zase nemusím řešit oblečení protože se tady běhá jen v kraťasech.

Moje nové, sportovní týmy do kterých jsem se zapojil, jsou Swim a Cross Country Running team. Plavecké tréninky jsou každé ráno před začátkem školy od 5 do 7, takže z postele se musím vykopat nejdéle ve 4:30. Většině lidí, se kterými jsem o tom mluvil, by se nechtělo vstávat takhle brzo, ale já to beru jako dobré probuzení a aspoň nemám čas být do jedenácti na mobilu. Cross Country (dále XC) tréninky jsou každý den po konci vyučování a většinou sestávají z dlouhého běhu 5 až 7 mil městem (skupina 15 teenagerů bez triček, zpocených jak psi, běží po chodníku vedle nejrušnější silnice co vede středem města) nebo tzv. workoutů, což jsou intervaly, budování rychlosti nebo tempové běhy v kolečkách okolo fotbalového hřiště. Oba týmy jsou skvělé, našel jsem si tady bezva přátele (protože společné umírání na poledním slunci při běhu spojí lidi velmi jednoduše).

Pár zážitků

Během prvního týdne probíhal na pláži kemp záchranářů a jelikož můj výměnný bratr Eric jezdil trénovat každý den, vetřel jsem se do davu a užil si hry na pláži s jeho dlouholetými a mými novými přáteli. Na konci kempu bylo třešničkou na dortu slavnostní skákání z 15 metrů vysokého mola do moře, což je jakýkoliv jiný den v roce nelegální, protože v moři pod ním plave v jakýkoliv moment alespoň jeden žralok (jednou jsem jich tam viděl i 35, to naštěstí nebyl ten den, kdy jsme skákali).

Moji noví výměnní rodiče se mnou jezdili po okolních zajímavých místech, abych lépe poznal Floridu a taky zapomněl na homesickness. Jeden celý den jsme strávili koupáním v naprosto čisté vodě pramene řeky, kde jsme se potápěli 20 metrů pod vodu do obrovské propadliny přes kterou ležel kmen spadlého stromu a všichni jsme se ho snažili podplavat. Nakonec jsem to dokázal, ale celý následující týden mě bolely uši.

Škola nabízela možnost si namalovat něco na své parkovací místo před školou. Jakožto rád malující člověk jsem neváhal a nakoupili jsme barvy, abych mohl namalovat českou vlajku. Vlajka to nakonec je, ale jelikož jsem byl hotový asi za 20 minut, přidělal jsem na tři barvy naší vlajky ještě tři sporty mého oblíbeného triatlonu.

Zažil jsem taky školní střelecký poplach. Po jedné z Pep rally (viz níže), jsem zůstal ve škole o pár minut déle, abych pomohl s úklidem. Z ničeho nic se do tělocvičny přiřítil školní policista a řval, ať se okamžitě schováme. Vyděšený dav se rozběhl k šatnám fotbalistů, tam jsme zalezli za roh a asi 50 lidí se namačkalo do malé komůrky, kam se uklízejí míče. Pár studentů se psychicky zhroutilo. Po pár minutách stresu a přemýšlení jestli se někomu něco stalo, dostal učitel co tam byl s námi vysílačkou zprávu, že můžeme vyjít ven. Zjistilo se, že ty hlasité výstřely byly způsobené uříznutým výfukem u auta, takže všechno dobře dopadlo, jen jsme se všichni vystresovali.

Před jedním z XC 5km závodů, jsem se domluvil s mým kamarádem Nickem, že poběžíme čas 19:00 a já potáhnu tempo. Když jsme ale běželi druhou míli a já zjistil, že běžíme tempo 18:20 a že se cítím skvěle, zrychlil jsem ještě víc než byl původní plán. Do cíle jsem přiběhl v čase 18:02. Nick doběhl s časem 18:20 a jediné na co se zmohl, když ležel umírající na zemi po tom, co si udělal o 45 vteřin osobák, bylo: "Já tě asi radši zavraždím, než ty zabiješ mě tímhle kecáním o tempu 19:00!"

Škola

Poprvé jsem do budovy místní high school zavítal den před začátkem, vyzvednul jsem rozvrh a vyfotil se na průkazku studenta (kterou jsem po dvou měsících stále nedostal). Obešel jsem celou školu s mapou v ruce, abych věděl kam mám zítra jít a hned další den jsem přikráčel poprvé s taškou na zádech. První dojmy ze školy byly zaplněné chodby stovkami studentů a strašná zima, jelikož se zde klimatizuje na nejnižší státem povolenou teplotu, asi tak 13C. Sytém vyučování je úplně jiný než u nás, každý den je stejný rozvrh ve stejných učebnách, hodiny začínají a končí v naprosto náhodných minutách a přestávky mají tak krátké, jen aby se studenti tak tak dostali do další třídy. Dost lidí tu taky evidentně chodí do školy jen protože musí a na jejich výkonech je to dost vidět, ale i tak si většinu učení užívám (jak jen si učení užívat jde). V hodinách jsem si našel také nové přátele, hlavně v Art class, kterou mám každý den poslední hodinu a je to vždycky zábava.

Oproti našim školám se tady často něco děje, například se vyhlásí, že zítra všichni studenti přijdou v růžové a skoro všichni se tomu podřídí a následující den se chodbami valý davy růžových studentů. To mi třeba u nás dost chybí, ten pocit školní sounáležitosti u nás moc neexistuje.

Friday night lights

Pokud bych měl doporučit jednu věc, kterou by měl zažít každý, pak je to atmosféra amerického středoškolského fotbalu. Každý pátek, pokud se večer hraje, je zkrácený rozvrh a místo poslední hodiny je takzvaná Pep rally. Celá škola se sejde v obří tělocvičně, školní kapela hraje, cheerleaders začnou jejich choreografii a následující hodina je jen řev, povzbuzování a nabuzování na nadcházející hru. Po úklidu tělocvičny od konfet, rolí toaletního papíru a gumových hadů se studenti rozprchnou domů a mně, jakožto členovi plaveckého týmu, začne práce. Kvůli ceně pronájmu bazénu musí plavci být na stadionu 2,5 hodiny předem a vybírat peníze za parkování. Takže společně s pár dalšími plavci stojíme na odbočce ke škole s cedulemi „parking 3 dollars“ a snažíme se si zpříjemnit čas třeba posloucháním hudby (Z nějakého důvodu tady Mají všichni rádi kapelu Wohnout, když jsem jim pustil pár českých písniček) a tancováním s cedulemi jako ve filmech.

Když je parkoviště plné nebo hra už začala, všichni se přemístí na stadion, kde už stojí namačkaní studenti v kostýmech, s nabarvenými obličeji a s konfetami v ruce, čekající na touchdown. Hra samotná je neskutečně zábavná díky pokřikům, kapele, cheerleaders, mezi školní rivalitě mezi oběma tábory studentů, kteří na sebe řvou přes celé hřiště a lidem okolo, kteří dohromady tvoří neskutečný zážitek.

Závody

Plavecká i běžecká sezóna jsou v plném proudu a tak začaly i závody neboli meets, které jsou každý víkend v různých městech po okolí. První dvoje plavecké byly zrušeny kvůli bouřce, která přišla uprostřed závodů ve venkovním bazénu, ale všechny další už proběhly a všechny jsem si užil. V týmu doma zdaleka nepatřím mezi nejlepší plavce, ale tady není tak velká konkurence, takže mám i nějaké šance na umístění. Bazény tu jsou 25 yardové, takže jsem si na všechny vzdálenost udělal rekord, protože každý bazén je o 2,5 metru kratší než u nás.

 Cross country meets jsou každou sobotu brzy ráno, protože od devíti se už venku nedá běhat a tak musíme na místa konání přijet nejdéle v 6. Závod má pokaždé 3.1 míle (5km) a můj nejlepší čas je 17:27, snad ještě budu mít příležitost se zlepšit. V obou týmech panuje skvělá atmosféra a všichni si navzájem fandíme, běžecké závody často běháme ve skupinkách, protože se navzájem taháme k lepším časům.

Bohužel sezóna obou sportů je téměř u konce a já ještě nevím co budu dělat dále, na zimní sporty tady jako basket a soccer jsem totiž úplně levý.

Co říci závěrem…

Čeština mi chybí asi jen kvůli hláškám z Cimrmanů, jinak jsem nějak nepocítil nutkání si poklábosit jadrnou mateřštinou (dobře, to pohrávání si s jazykem v angličtině neumím, takže to se asi taky počítá).

Až do příletu sem mi nikdy nedošlo, jaký přízvuk má čeština v angličtině a je to dost zajímavý a často vtipný. Nejsem schopen říct slova jako: Cracker barrel nebo three hundred thirty three víc než jednou a i jednou mi to trvá a stejně se přeřeknu.

 Moc si to tu užívám a nemůžu uvěřit, že už to jsou přes dva měsíce tady, za chvíli bude tohle všechno jen vzpomínka a zkušenost do budoucna, takže z toho musím vytěžit co jen to půjde.

Hodně štěstí všem! See you!

Matyas out…

Cross country team seniors

Umírání

Cobra Kai karate dojo ve strašidelném domě, protože Halloween je "jen" tři týdny daleko

Páteční fotbal a jedna z nejlepších nocí v mém životě