První blog aneb něco o mně a začátek mé cesty do USA

Zdravím všechny cestovatele, výměnné studenty (ať budoucí, minulé či současné) a moji rodinu, protože ti si tento blog určitě přečtou minimálně třikrát. V prvním příspěvku bych vás chtěl seznámit s událostmi před a při odletu do mé destinace a v dalších částech dopíši své první pocity a dojmy ze Spojených Států, jelikož jsem zde již měsíc a událo se toho opravdu hodně. Přeji příjemné počtení.

Něco o mně

Jmenuji se Matyáš Bača, je mi 17 let a jsem studentem gymnázia Josefa Ressela v Chrudimi. Tento rok bych byl ve třeťáku, ale jelikož ve Spojených Státech je o ročník míň, byl jsem zařazen mezi „Seniors“(tedy nejstarší graduující ročník). Mezi moje záliby patří vytváření papírových modelů, malování a všelijaké jiné kreativní vyžití jako grafický design a 3D tisk. Mezi mé záliby také patří spousta sportů, například triatlon, lyžování, vodní pólo a profesionální „gaučing“. V neposlední řadě mezi mé zájmy patří videoherní a technologický průmysl a spánek. Dělat všechny tyto věci mi zabírá celý můj den. Obzvlášť tady v USA jsem zatím neměl ani vteřinu čas se nudit.

Ve Spojených Státech jsem dostal umístění na Floridu - do města Fort Walton Beach a školy s názvem Choctawhatchee (což můj bratr rád komolí na „Čochtan hačí“) High school - do skvělé rodiny Radomských. Moji výměnní rodiče se jmenují Alice a Dave a kromě nich je tu se mnou v domě ještě jejich syn Eric a můj výměnný bratr Daniil z Ukrajiny. Skvěle si rozumíme a doufám, že nám to bude tak krásně klapat po celý rok.

Měsíce před odletem

Moji rodiče už od mého dětství věděli, že mě jednoho dne budou chtít do Spojených Států poslat, jelikož oba byli výměnní studenti, když ještě chodili na střední a vysokou školu. Faktem ale je, že to bude letos, nikdo ještě do podzimu 2021, netušil.

 Jednoho krásného podzimního dne jsem ležel na gauči v obývacím pokoji a z ničeho nic se ozval můj taťka s otázkou: „Maty, příští rok je poslední šance tě poslat jako výměnného studenta do USA, protože po třeťáku (což byl původní záměr) už budeš moc starý. Chceš teda jet nebo ne?“ Co to bylo za otázku, kdo by nechtěl, ještě když jsem se na to celý život těšil a taky jsem chtěl konečně pocítit jaké to je se starat sám o sebe a pořádně se naučit anglicky.

Plánování a vyřizování všech dokumentů proběhlo velmi rychle, do měsíce byl hotový dopis, video, všechny papíry od doktorů a školy, a odesláno za oceán s nedočkavostí, kam moje přihláška přistane. Musím upřímně pochválit Janu za před odletovou přípravu pro studenty. Jak úvodní informační schůzka, korespondence přes mail i meeting těsně před odletem mi pomohly se uklidnit, protože jsem přesně věděl co mám dělat. bez těchto rad bych to, co mě posléze čekalo na letišti, nepřežil.

První kontakt

Umístění jsem dostal v dubnu a s mojí novou rodinou jsem byl v kontaktu skoro každý den, včetně jednoho krátkého hovoru. Naplánovali jsme vše potřebné z hlediska věcí co si vzít s sebou a mé cesty. Trošku problémy byly s vyřizováním víz, protože proces pro jejich získání byl vymyšlen přibližně v roce 2005 a internetové stránky ambasády USA od té doby nikdo neaktualizoval. Datum odletu jsme stanovili na 18. červenec nákupem letenky a domluvou s mojí americkou rodinou. Možná si říkáte, že je to dost brzy, škola začínala až 10. srpna a i Jana se bála, abych jen neležel doma jako v hotelu. Opak byl pravdou a v mých dalších příspěvcích vám popíšu co jsem všechno za ty 3 týdny všechno zažil.

Tak jsem 18. července ve velmi brzkých ranních hodinách dal pac a pusu mé rodině (která se mi ještě jako v pohádkách babička Honzovi snažila dát co nejvíc rad) a odkráčel s dvěma obrovskými kufry za přepážku letiště Václava Havla. Od té chvíle bylo všechno na mně. 

Let

Let byl nejkomplikovanější jak jen mohl. V plánu bylo Praha-Amsterdam-Atlanta-Fort Walton Beach (dále FWB). V pořádku proběhl ale jen první let do Amsterodamu, další let z Amsterdamu do Atlanty byl úplně zrušen, takže jsem si vystál 4 hodinovou frontu na re-scheduling, dostal letenku do letadla ve kterém mělo letět 200% kapacity lidí a naštěstí nastoupil přednostně po 11 hodinách polospaní na kufru v hale letiště. Po dalších skoro 10 hodinách jsem konečně  přistál v Atlantě.

Měl jsem dvě hodiny na projití imigrační kontrolou a opětovný re-scheduling pro let do mé cílové destinace, Fort Walton, takže jsem skrz celé letiště jen běhal. Po tom, co mi nikdo nebyl schopen říct, jestli mám, nebo nemám letenku (protože v pase jsem neměl nic přiděleno k mému jménu, můj let neexistoval a nevěděl jsem kam mám jít), jsem po několika desítkách minut proběhaných po informačních stáncích byl prostě poslán do letadla, bez boarding passu a asi i bez letenky (protože mi paní v gatu před letadlem do FWB, asi z pochopení, když jsem jim tam celý udýchaný vyklopil, co se mi stalo, vytiskla letenku na prázdné místo v letadle. 5 minut před odletem!) a tak jsem šťastně doletěl do mé cílové destinace po 31 hodinách na cestě a 45 hodinách bez spánku.

Uvítání na letišti a první chvíle s rodinou byly skvělé, jen jsem byl po cestě úplně mrtvý. Bylo to jako ve filmu, čekali na mě s velkou cedulí Welcome to Florida. Celá rodina i s jejich dalšími, už dospělými dětmi, tam stála a mávala na mě. Konečně mi zase bylo dobře, protože v letadle jsem měl po pravdě hrůzu z myšlenek co jsem to propánaboha udělal.

 

Tímto uzavírám první část mého blogu. Doufám, že jsem vás neuspal a budete i nadále rádi číst jak můj, tak i blogy mých spolustudentů. Příště se pokusím shrnout to nejzajímavější z mého prvního měsíce tady.

Na závěr bych chtěl všem studentům, ať už jsou ve Státech nebo ještě jako můj kamarád neví kdy letí, popřát hodně štěstí, užijte si to a nebojte se říct si o pomoc při jakékoliv krizi, taky vám přeju a upřímně doufám, že váš letu proběhne hladce. Aspoň mě to pořádně vyzkoušelo, když už to muselo být.

 

See you all!

Matyáš out…

 

Amerika!

Před prvním tréninkem

Užívání si léta v moři