A jede se domů!

Jak už všichni víte, svět se nám trochu zbláznil a ruší se, co se dá. Bohužel ani naše studijní pobyty se tomu nevyhnuly. Takže vlastně můžu být ještě ráda, že mě vykopli ještě dřív, než tenhle zmatek vypukl.  

S mým meniskem to nakonec nebylo tak jednoduché. Byla jsem přesvědčená, že mi operaci udělají v Americe a za měsíc, když to dobře půjde, budu opět startovat z bloků. Čekala jsem až se informace dostane od Green Heartu k rodičům a ti dají oficiální souhlas k zákroku a já tak budu moct co nejrychleji na sál. Jenomže se opět stalo něco pro mě naprosto nečekaného. A že jsem se vůbec divila... Ve středu ráno mi naši volali se špatnou zprávou. 

“Green Heart ti zrušil pobyt. Budeš muset jet domů.” 

V tu chvíli jako by se mi rozpadl celý svět. Upřímně mě tahle varianta vůbec nenapadla. Samozřejmě jsem začala brečet, ale nic jiného jsem s tím dělat nemohla. Green Heart rozhodl. Rehabilitace by byla moc drahá, rodina se o mě nemá v povinnosti starat jako o pacienta a při operaci by mohly nastat komplikace. 

Normálně jsem ten den šla do školy a snažila se fungovat. Byl to zvláštní pocit, rozhlížet se kolem sebe a vědět, že to je jeden z mých posledních dnů v této třídě s těmito lidmi. Na večer jsem dostala úkol oznámit to Lise - mojí host mamince – ale ta už to, jak jsem zjistila, věděla. Takže jsme všichni seděli v obyváku jako jedna velká hromádka neštěstí. 

Nejdřív chtěli, abych odjela ještě ten víkend, ale nakonec jsem mohla zůstat až do další soboty. Stihli jsme se ještě zajet podívat do Chicaga, protože jsem se tam vlastně až na ten hokej předtím vůbec nedostala. Prošli jsme, co se dalo, dokonce i do akvária jsme se podívali! Ve škole jsem se rozloučila se všemi kamarády a v týmu jsme si naposledy zvolali náš pokřik. Tentokrát už jsem ho nezblbla. Všem učitelům jsem poděkovala a řekla, jak mi je hrozně líto, že nemůžu dokončit jejich předmět. Měla jsem tolik rozdělaných projektů! Ale nakonec jsem se smířila s tím, že odjíždím o čtyři měsíce dřív, než byla v plánu. Měla jsem dost času se pořádně rozloučit a přijmout to. Jsem ráda, že můžu říct, že na svůj poslední týden mám jen ty nejlepší vzpomínky. 

Co byl trochu oříšek, bylo balení. U něho jsem se pořádně zapotila. Hlavně jsem šílela jak takovou dřevěnou bednu nebo květináč dovezu domů! Ale povedlo se. Bylo to sice jen tak tak, mít další tričko, váha by už šla přes limit, ale převezla jsem to. Teď už se mi pěkně vyjímá v pokojíčku. 

Než jsem vystoupila z letadla, měla jsem strach, jak zase zapadnu do našeho města. Přišlo mi, že můj život se za posledních pár měsíců tak změnil, že už nebudu vědět, jak se znovu začlenit. Ale moje obavy se rozplynuly, jakmile jsem spatřila rodiče stát v letištní hale. Když jsme přijeli zpátky domů, ani jsem si neměla na co zvykat. Vždyť jsem přece všechno tak dobře znala! A musím potvrdit to, co říkají všichni ostatní studenti. Opravdu se doma nic nezměnilo. Tedy až na to, že je můj bratr už o hlavu věší než já! 

A přesto jaké to pro mě bylo ze začátku neštěstí, tak teď můžu být ráda, že jsem se vyhnula tomu blázinci. Domů bych jela o dva týdny později i tak. Kdybych měla po operaci, bylo by to mnohem komplikovanější. Když tady teď sedím s obvázanou nohou, nedokážu si to moc představit. Ale alespoň můžu vzpomínat na všechny své zážitky a být vděčná, že jsem se tam vůbec jako výměnná studentka mohla dostat. Byl to asi nejzajímavější půl rok, jaký jsem kdy zažila a dal mi tolik zkušeností, že je ani všechny nedokážu spočítat. 

A teď už musím končit, přichází sestra s novým ledem...