A zase je tu cross-country!

Nakonec se ukázalo, že je to jednoduchá komorní akce. Před závodem jsme vytvořili malý hlouček. Členové týmu na jedné straně, rodiče s absolventama na druhé. “Budete hrát moji rodinu?” Zeptala jsem se holek za s sebou. Ode mě se nikdo dostavit nemohl. 

Trenér přečetl jméno studenta, potřásl mu rukou, řekl, jak dlouho je daný člověk v týmu, použil odpovědi z dotazníku, a nakonec přidal soukromý komentář. Všichni tleskali, pískali a smáli se nad jednotlivými vzpomínkami. Asi si dokážete představit, jak dojemné to musí být, když se loučíte s člověkem, který byl v týmu spoustu let. A pak jsem se objevil na scéně já. 

“Jako další je osoba, která je s námi pouze pár týdnů... Po střední škole se plánuje vrátit na svoji střední školu.... a po jejím prvním závodu napsala, že její nejlepší vzpomínka je na její první závod!” Sranda! 

Trochu jsem to zjednodušila, řekli toho o mně více, i to že jsem výměnný student z České republiky. Ale v porovnáním s ostatními jsem si připadala trochu blbě. A upřímně jsem byla vděčná, že nemusím stoupat na podium. Nechci, aby to vyznělo že celá akce stála za houby, ve skutečnosti to bylo moc milé. Vlastně jsem se ten den zasmála nejvíc za celou dobu so jsem tady. Hned vám řeknu proč. 

Samozřejmě si nás museli vyfotit. Škola najala fotografa a ten si nás nejdříve postavil před velké plakáty s jednotlivými absolventy (já žádný neměla, protože jsem zmeškala Picture day) poté nás fotil jako skupinu. Bylo to velmi dojemné. Všem tekly slzy. Stáli jsme totiž přímo naproti sluníčku. A zkuste si otevřít pořádně oči, když vám do nich svítí sluneční paprsky. Jenže to pan fotograf zřejmě nechápal. Nejdřív asi půl hodiny zaostřoval a poté po každé fotce prohlásil, “Všichni strašně mhouříte oči, otevřete je pořádně!” “Pořád vám nejsou vidět oči, zkusíme to ještě jednou.” Bylo to nekonečné. 

Pote přišla na řadu fotografie jednotlivců. Nejdřív jsme se dohadovali, kdo půjdu první a Max, člen našeho týmu se postavil před pána fotografa. “Tak kluci půjdou první!” Zavelel fotograf. Podívali jsme se po sobě. On ho nevidí? Nebo... “Říkal jsem kluci první!” Vyměnili jsme si úsměvy a Max nakonec ustoupil stranou. Poté se vystřídali zbylí mužští zástupci a před pana fotografa opět nastoupil Max. “Kluci první. Říkal jsem, že kluci půjdou první.”  

Tohle jsme už nemohli vydržet... 

“Ty jsi chlapec?” Zeptal se nakonec fotograf. 

V tu ránu jsme byli všichni mrtví...  Svíjeli jsme se smíchy, slzy nám tekly proudem. Takhle jsem se nepobavila už hodně dlouho. Pak se běžte fotit s vážnou tváří, když jste v takovém rozpoložení! 

Abych vám popsala Maxe. Jednu stranu hlavy na vystříhanou na krátko a na druhé má vlasy dlouhé asi po ramena. Nosí se sepnuté do culíku. Je menšího vzrůstu, má brýle a rovnátka. Ale rozhodně nevypadá jako holka. Když se podíváte na jeho nohy nebo ramena, není o čem diskutovat. 

Samotný závod už tak pozitivně neprobíhal. Za prvé bylo šílené horko (asi 33°C a vlhko) připadala jsem si, jako by mi hořel obličej. Také jsem před startem snědla banán, což byla největší chyba, jakou jsem mohla udělat, protože mě tížil v žaludku a moje nohy vážily snad tunu! Modlila jsem se, abych už proběhla cílovou páskou. 

O to víc mě překvapilo, že jsem byla na seznamu lidí, co si zaběhli osobní rekord. “Výborný závod \Mikejla\” pochválil mě ve středu trenér. Vážně? Divila jsem se. 

Pocitově špatný závod jsem si vynahradila v sobotu, kdy jsme cestovali do dvě a půl hodiny vzdálené Peorii na asi nejprestižnější závod v Illinois. Běželo se tu dohromady osm závodů a u každého to na startovní čáře vypadalo jako na Pražském maratonu. Normálně máme startovní pozici s číslem čtyři nebo pět, záleží na tom, kolik je přihlášených družstev. V sobotu jsme dostali číslo šedesát! Bylo to neskutečné. Ale moc jsem si to užila. 

Asi je vidět z toho, jak o běhání pořád píšu, že mě to strašně baví a sama jsem překvapená jak moc. A lidé v týmu jsou úžasní! Takže dokud moje nadšení z cross-county nevyprchá, CCI blog bude zahlcen detaily o tomto báječném sportu!