Jak jsem se připoutala na lůžko

Postupně jsme pak přidávali závaží. Někdy jsem zkusila stejnou váhu, co ostatní holky, ale když to nešlo vzala jsem si míň. Jednu takovou situaci si pamatuji, a ještě dlouho budu pamatovat naprosto přesně. Dělali jsme dřepy se závažím na zádech. Zkusila jsem tu samou váhu, co měli ostatní. Chytla jsem tyč ale ne úplně rovnoměrně a udělala jsem dřep trochu nakloněná dopředu, abych to vyvážila. “Kolena nejdou přes špičku” Upozornil mě trenér. “Tahle váha je na tebe asi těžká, zkus to s lehčí.”  Coach Fortunato si mě zval stranou a ujistil se, že dělám ty squaty správně. Ale bohužel semínko už spadlo do jamky. A já to cítila. Ale po každém tréninku jsem cítila kde co, takže jsme to nebrala na těžkou váhu. 

V pátek jsem se potřebovala zaregistrovat do indoor track. Když se chce ve škole přidat do nějakého sportu, musíte se přihlásit přes internet a zaplatit poplatek, jinak vám nedovolí trénovat. Seděly jsme s Lisou v kuchyni a snažily se vyzkoumat, jak se přihlásím, když mě to nedovolí použít nový účet, protože už jeden mám od Taylorových. (Nebudu to rozebírat, ale jen tak ten starý použít nešlo. Abyste si nemysleli, že jsem úplně pitomé.) 

“Podívej se na tohle.” Řekla Lisa a já se zvedla ze židle, že se půjdu povídat na to, co mi chce ukázat na obrazovce. Ale jakmile moje levá noha narazila na podlahu, můj kloub jako by vypadl z jamky a koleno se mi totálně zaseklo. “Au” Divila jsem se a zase se posadila. ”Co se děje?” Zeptala se Lisa. “Já nevím, seklo se mi koleno a nemůžu na něj stoupnou.” Jakmile jsem se na něj pokusila přenést váhu, okamžitě jsem to pocítila. 

A aby toho nebylo málo, ten večer nám utekla Lola někam ven a celá rodina se jí vyděšeně vydala hledat. Abyste pochopili náš pes je prťavý, bílý a domácí! Chodí se vyvenčit jen na terasu. Venku byla tma jako v pytli a také všude samý sníh a hledejte si bílého psa! Byl to jeden z těch povedenějších večerů. Já jsem seděla doma v kuchyni a říkala si, “Sakra, sakra, sakra.” 

Asi za čtvrt hodiny se ve dveřích objevila uplakaná Amalia s mokrou, špinavou a od krve umazanou Lolou. Alespoň, že pes byl v pořádku, více méně... 

Ještě večer mi koleno pořádně nateklo, a já zase mohla “sakrovat”. Celou sobotu jsem strávila hopsáním po domě a trénování pravačky. V neděli jsme se rozhodli nic neriskovat a zajet na Immediate Care. Bernhardt měl chřipku, takže Lisa vzala dvě mouchy jednou ranou. Já se opět ocitla na tom místě proslulém čekáním. Minule jsem se o tom, jak to chodí v ordinaci nezmínila, tak vám to povím teď. Nejdřív v čekárně oznámíte, co vás trápí, dáte jim všechny kartičky, podepíšete pár papírů a oni vám kolem ruky omotají stejné náramky, co u nás dostanete v nemocnici. Poté se posadíte a čekáte, až zavolají vaše jméno. “Mikejla?” Zeptala se sestřička ve dveřích. To jsme my! Přihopsala jsem k ní. To byl nejjednodušší způsob, jak jsem se mohla pohybovat. Sice mi nabízeli i vozíček, ale tak nemohoucí jsem si zase nepřipadala. Dále nás posadili do malé místnosti s lůžkem a my opět čekali na doktora. Po další asi čtvrt hodině, zaklepal na dveře doktor. Potřásl si s námi rukama, představil se, podíval se mi na nateklou nohu, udělal ne zrovna pozitivně vyhlížející grimasu a poslal mě na rentgen. Což vypadalo tak, že jsem zase čekali, než si mě vyzvedne sestra, zavedla mě do vedlejší místnosti, ujistila se, že opravdu nejsem těhotná, pořídila snímek a dovedla mě zpět do tři metry vzdálených dveří. A pak jsme zase čekali! Měli jsme tolik času, že ještě Lisa stihla facetime s Matthewem. Jenže, když se konečně vrátil doktor, o moc moudřejší jsme nebyli. Z rentgenu nic nepoznal a poslal nás na magnetickou resonanci a ke specialistovi. Ještě nám přiložil informace o natrženém menisku, co si myslel že by to mohlo být, ale doufal že ne. A my doufali s ním. Konečně jsme se po několika hodinách dostali domů a ne o moc chytřejší. 

V pondělí bylo volno a já ho strávila v posteli s hrůzou, jak půjdu druhý den do školy. No ale jak jinak než s berlemi! Týden předtím jsem vzdychala nad tím, jaké to bude teklo, až zase začnu trénovat. To jsem ještě nevěděla, co budu muset vytrpět s berlemi! Už po první hodině jsem je nenáviděla. Mám s nimi jednu zkušenost z asi tří let zpátky, ale pamatuju si na ně trochu jinak. Možná také proto, že jsem s nimi nemusela každých čtyřicet pět minut podstupovat pouť na druhý konec školy! Ale o přestávkách jako dalších několik stovek studentů bych se pohybovat nemohla. Proto mají ve škole speciální systém pro zraněné studenty. 

Ráno zajdete za školní sestrou, kde oznámíte, co vám je. Oni vám napíší propustku nebo email učitelům, že musíte odcházet z hodiny o tři minuty dříve, abyste se vyhnuli davům na chodbách a jestli je to potřeba, dají vám klíč od výtahu. Když jsem tam to ráno seděla já, přede mnou stál kluk se zraněným ukazováčkem. “Tady se píše, že jsi uvolněný z tělocviku a máš dostat klíč od výtahu.” Sestra se podívala na jeho obvázanou ruku. “Potřebuješ klíč od výtahu?”  

“No mě se to stalo při kontaktním sportu a možná mám ještě psychický následky…” mumlal. 

“Co to meleš?” říkala jsem si v duchu. “Vždyť můžeš plně používat svoje nohy a všechno ostatní kromě jednoho prstu! A asi i mozku, jako to tak vypadalo. Může být někdo vážně tak tupej? A jen tak pro doplnění, oni mu ten klíč nakonec vážně dali! 

A mám další poznatek k výtahům. Údajně ho může používat jen nemohoucí, protože pokaždé, když mi jedna ze spolužaček pomáhala nosit batoh, dozor na chodbách ji poslali pěkně po schodech a k výtahu se nemohla ani přiblížit. A teď mi vysvětlete, proč všichni ostatní jezdili ve výtahu ve dvou? 

Ale asi nejhorší na celém úterku a můj největší důvod, proč se mi tak nechtělo do školy, byla pozornost, kterou jsem přitahovala. Kamkoli jsem se hnula, jsem potkala známou tvář, která se mě hned vyptávala, co se mi stalo. Každému učiteli jsem musela opakovat, že jsem vlastně nic moc nedělala. Svoji historku jsem za ten den odříkala alespoň stokrát. 

Když jsem se odpoledne konečně naplácla na postel, byla jsem vyčerpaná stejně jako po takovém tréninku. Ruce mě bolely při každém pohybu a v podpaží jsem měla obrovské modřiny. Při pomyšlení, že zítra budu muset zase hopsat po škole o berlích se mi chtělo brečet. 

Moje jediná útěcha byla schůzka Green heartu v půlce programu. Nejdřív jsem nevěděla, jestli se vůbec budu moct zúčastnit, protože se jelo na prohlídku university v Medisonu a poté do chatek někam do lesů ve Wisconsinu. Naštěstí mi Tammy sehnala vozíček a já tak mohla vyrazit s nimi! Představa, že se budu celý víkend vozit mě držela nad vodou celý čtvrtek. Musela jsem se smát jen jsem si to představila. Vážně jsem se necítila tak nemocně. Když jsem mohla a když na chodbách nebylo moc lidí, tak jsem chytla berle do ruky a hopsala na jedné noze, protože to bylo mnohem jednoduší, než se mučit s těmi příšernými holemi! A doslala jsem i uznání. Nějakej instalatér, co se celý den motal ve škole s žebříkem mi řekl, že bych zasloužila medaili. Jeden z učitelů ten týden zrovna také chodil o jedné berli. Vždycky jsme na sebe mrkli plní porozumění 😀. 

Ale přestože jsem vypadala vážně zraněná, se moje koleno lepšilo. Už jsem na něj mohla došlápnou. Každý den jsem se cítila o trochu líp. A moje teorie byla taková, že než se dostaneme konečně k doktorovi, tak budu naprosto v pořádku. Nejdřív Lisa musela zavolat na moji pojišťovnu a ujistit se, že mi uhradí návštěvu specialisty a MRI. Zdálo se, že je všechno ok. Ale když mě objednávali k doktorovi, moji kartičku zamítli, takže se musel hledat nový. Navíc jsem jela na celý víkend pryč, takže nejbližší možné datum, kdy bych mohla jít na kontrolu bylo pondělí. 

Mezitím jsem si užívala výlet. Ostatní výměnné studentky byly hrozně fajn a ve spoustě věcech jsme si notovaly. Jedna věc, na které se všechny shodly, bylo, že strašně přibraly 😀. A také, že se všichni spolužáci tváři na první pohled strašně mile, ale když vás vidí druhý den, ani vás nepozdraví. Jsem ráda, že jsem nakonec jela. I když jsme se nedostali na prohlídku univerzity, a i když jsem s nimi nemohla venku blbnout ve sněhu, moc jsem si víkend užila. A zkušenost s vozíčkem byla opravdu zajímavá. Rozhodně teď víc soucítím s lidmi, kteří jsou na něj připoutají pernamentně. Nejen že jsem se na něm musela naučit zatáčet, ale také v obchodě mezi regály a věšáky s oblečením to není žádná sranda. Musíte si vybírat uličky, kde se vlezete. A jak jsem tak seděla a sledovala poličky nad sebou, soucítila jsem s každých vozíčkářem. Já jsem se sice mohla kdykoli zvednout na cokoli si podat, ale oni by nemohli. Oni by jen tak nevstali z vozíku a neposadili by se do foto koutku, když by se chtěli vyfotit s kamarádkami. Člověk si pak uvědomí, co má a co mu přijde jako samozřejmost. 

Po víkendu jsem byla rozhodnutá, že se obejdu bez berlí. Na nohu jsem mohla došlápnout a znovu se trápit se s berlemi jsem se rozhodně nemínila. Ale stále jsem nevěděla, kdy se dostanu k doktorovi. Navíc Lisa byla ten týden nemocná, čímž se taky plno věcí zkomplikovalo a já na ní nechtěla moc tlačit, když jsem viděla, že jí není dobře. 

Také jsem začala dělat manažera holkám v indoor track. Začala jsem každý den chodit na jejich tréninky a pomáhat s čím bylo potřeba. Jak říkala moje kamarádka manažer to zní jako bych si od běžce ještě polepšila. Ale pravda je taková, že většinu času jen pozoruji ostatní a nudím se, protože není nic moc, co dělat. A je to mučení je sledovat, jak běhají a skákají a já nemůžu. Tak ráda bych se k nim připojila a stěžovala si, jak mě bolí nohy. Všechna námaha lepší než ta nemohoucnost. 

Na čtvrtek jsem měla konečně domluvenou schůzku u doktora. Těšila jsem se, že se konečně dozvím, co s tím kolenem je. Že konečně budu vědět na čem jsem. Ale bohužel jsem se nic nedozvěděla. Nebo spíš nic nového. Řekli mi, že to je buď jen podrážděné nebo v tom horším případě natržený meniskus. Ale na jisto nebudeme vědět nic bez magnetické rezonance. V pondělí mě objednali na MRI a až ve čtvrtek na další schůzku. To čekání mě vážně ubíjelo. 

V úterý mě čekala magnetická rezonance. Abych mohla odcházet ze školy dřív, musela Lisa napsat email do školy, v kolik hodin a proč mě musím propustit a já si pak vyzvedla speciální propustku v Attendance office. No, nejdřív jsem tu kancelář musela najít, to je taky kapitola sama o sobě. “Pak se tu jen zastav podepsat,” sdělila mi paní u okénka. V 14:55 jsem se vypařila z hodiny dějin Spojených Států a namířila jsem si to do kanceláře. “Tady to mám jen podepsat a můžu jít?” Zeptala jsem se.  

“Řídíš?” 

“Ne.” 

“Kdo tě vyzvedává?” 

“Host-otec.” 

“Tak to bude muset přijít a podepsat tady ten papír, jinak tě nikam nepustím. Můžeš jít ven akorát chytit signál.” (Ve škole není signál, jen u oken) Sdělila mi. 

“Ale vždyť vám přece poslali email.” 

“Ale paní VWová to jinak nespecifikovala.” 

Cože?! To jsem malý dítě, že nemůžu sama jít ze školy. Vždyť jsem senior! Co nespecifikovala? Zavolala jsem Bernhardtovi, aby přišel do kanceláře. A pak to ta ženská úplně zabila. 

“So you guys are staying with Mrs. VW?” Zeptala se. 

“Dělá si ze mě srandu? Jaký guys?! Vždyť já jsem přece její manžel!” Všichni jsme nad ní kroutili hlavami.  

Ostatní z MRI dělali vědu. Popisovali mi, jaký je to ohromný přístroj a jak to probíhá. Prý je to velmi nepříjemné pro klaustrofobiky, protože jste ve stísněném prostoru a okolo vás to hučí a vydává nepříjemné zvuky. Já ji prospala. Sestřička mi dala špunty do uší, pustila rádio a poslední co si pamatuji bylo, oznámení, že mám za sebou devět minut a pak jsem byla tuhá. Nevím, jestli se to může, ale snímky rozmazané nebyly, takže proč si nedát dvacet v nemocnici 😀. 

Ve čtvrtek nadešel den D. Konečně po skoro měsíci od úrazu jsem se měla dozvědět, co že to s tím mým kolenem vlastně je. Naštěstí jsme v ordinaci nemuseli vůbec čekat a rovnou nás vzali do jedné z těch prťavých místností. Do dveří vešel doktor Seeds a následoval ho malý zrzek s širokými rameny. “To bude asi fyzioterapeut”, říkala jsem si. Takže mi to koleno budou rehabilitovat! Hurá! 

“Nejdříve vám přečtu oficiální diagnózu,” sdělil nám doktor a potom nám přečetl dlouhý odstavec odborných pojmů. Slovo tear jsme tam zaslechla hned několikrát. Ajajaj! 

“Asi z toho nejste moc moudří, takže vám to přeložím.” Odložil papír a sundal si brýle. “Stalo se přesně to, co jsme nechtěli. Nejen že máš natržený meniskus, ale těch trhlin je tam hned několik…” 

                                                                  Sakra                                     Sakra                                           Sakra 

 
Upřímně jsem z toho, co mi v ordinaci vykládal byla trochu zmatená, a ne že bych tomu úplně stoprocentně rozuměla. Doma mi to ještě jednou museli přetlumočit. A do teď jsem nezjistila, proč tam vlastně byl ten zrzek. 

Takže tady to máte. Budu muset jít na operaci. Já se v té Americe prostě nenudím! Ale svět se nehroutí. O čem bych pak psala, kdyby se mi nepřihodily všechny tyhle věci!