Nákupy v Americe

Dopoledne jsme vzali auto a vyrazili jsme nakoupit věci do začátku školního roku v Americe. Pěšky se od domu nikam dojít nedá. Jeli jsme asi deset minut, když silnici, která má mimochodem tři pruhy v každém směru, začaly lemovat velké haly, všechny postavené v jednom stylu, plné nejrůznějších obchodů. Většina názvů mi upřímně nic neříkala. Vypadalo to trochu jako nákupní zóna kolem Kauflandu, ale mnohonásobně větší, táhnoucí se kilometry daleko. 

Paris (moje host-ségra) chtěla s novým školním rokem trochu obměnit šatník, takže jsme jako první zastavili u second-handu. Já znám “hrabáky” jako malé obchůdky, kde najdete kupy oblečení na sobě a musíte vyloženě hrabat, abyste něco našli. Tady jsou tyto obchody o level výš. Velikostně bych je asi přirovnala k Lidlu. Vešli jsme dovnitř a celá hala byla vyplněná řadami nejen oblečení rozdělených na trička, kalhoty a podobně, ale i regály plných bot, kabelek, a dokonce tu prodávali i nábytek.  

Sama jsem taky potřebovala dokoupit pár věcí, takže jsem se vydala skrz věšáky a hledala. Všechno bylo seřazené podle velikostí, ale i tak jsem ze začátku trochu tápala, protože Američani mají jiná čísla než my v Evropě. Byla jsem překvapená, jak dobře jsem to odhadla. Všechno oblečení, které jsem si natahala do kabinky mi více méně sedělo. A že ho nebylo málo. Nakonec jsem skončila s párem kraťasů a podprsenek, s letními kalhoty, a ještě s úžasnýma tyrkysovýma botama! Nepamatuju si, kdy naposledy jsem pořídila tolik skvělých věcí naráz. Nejdřív jsem si říkala, jestli jsem to nepřehnala. Ale pak jsem zkontrolovala cedulky, uviděla ty směšné ceny a moje svědomí zůstalo naprosto čisté. 

Poté jsme prošli několik dalších supermarketů a nakoupili hygienu, lahev do školy, nějaké kancelářské potřeby, zkrátka všechny věci potřebné do začátků. Moje host-maminka se rozhodla, že mi první den všechno zaplatí. S tím jsem nejdřív nesouhlasila, protože už to že bydlím u nich stojí peníze, ale nedala se odbýt.  

Jak mi sama říkala, každý školní rok rádi začínají s novou výbavou. Což se mi zdá docela divné a neekologické. Každý rok si kupovat nový penál a batoh a všechno, i když to staré ještě vypadá dobře. Proč? Navíc, já mám svoje staré věci ráda. Celkově v ohledu nakupování jsou úplně na jiné vlně. Když mi poprvé ukazovali můj pokoj, řekli mi, že z něho můžu vyházet nábytek, který se mi nelíbí a koupit cokoli jiného. To by mě samotnou nenapadlo. Jsem vděčná, že pokojíček mám. I když se mi zrovna nebílí fotka na stěně, nikdy bych se jí neodvážila vyměnit. 

Další věc, která je podle Jacquelyn potřeba jsou taštičky na obědy neboli lunch bags. Doma v České republice si jsem zvyklá všechno jídlo vařit sama a brát si ho do školy. Mám na obědy normální plastovou krabičku. Ale tady musíte mít i speciální taštičku, kterou si uložíte do skříňky a pak si pro ni o polední pauze dojdete a donesete si ji do jídelny. “A to tu krabičku nemůžu vzít normálně do ruky?” Ptala jsem se. Vůbec nechápali, proč bych to dělala. “Jídlo ti tam navíc leží několik hodin, než ho sníš a taška izoluje teplo.” Argumentovala. To je sice fakt, ale vzhledem k tomu, že jsem to praktikovala bez taštičky více jak rok si pořád stojím za názorem, že je zbytečná. “Nemáte nějakou doma?” Že bych si vypůjčila, napadlo mě. 

“Máme. Ale to mi ti koupíme novou. My rádi nakupujeme nové věci.” Ujistila mě Jacquelyn. Nakonec jsme ji stejně nekoupili, protože se nám žádná nelíbila. Ale to je jen otázkou času, než narazíme na jiné a hezčí lunch bagy. 

Během nákupů jsme se museli řádně posilňovat, takže jsme si nejdřív koupily s Paris smoothie. Ale spíš než nápoj to mělo konzistenci zmrzliny. Potom jsme zašli na oběd na veganskou pizzu, kterou nám udělali za necelých pět minut. Nakonec mě Taylorovi vzali do jediné kavárny v okolí, kde prodávají veganskou čokoládu. Já jsem nikdy předtím veganskou čokoládu nezkusila, takže jsem byla přirozeně nadšená! Ve vitríně měly vyskládané různé čokoládové bonbony a vy jste si mohli do krabičky nabrat, které jste chtěli. Dále prodávali tabulkové čokolády a různá “kokina” například s arašídovým máslem. Co si budeme... moje chuťové pohárky byly v sedmém nebi. Když jsme přijeli domů, byly jsme s Paris z celého dne tak nacpané, že jsme ani nevečeřely. 

Celý den jsme uzavřeli návštěvou Parisiné nejlepší kamarádky, která volala, že přijel jejich nový soused, který je prý “Sooo hot!”, takže se na něho musíme jít podívat. Za pět minut už jsem stála namáčknutá u okna v jejich obývacím pokoji a společně s jejími rodiči a ségrou sledovala toho kluka. Musela jsem se v duchu smát, protože to byla fakt komická situace. 

Nakonec jsme si ještě na zahradě udělali táborák a vypouštěli lampiony. To bylo moc fajn.