Nezapomenutelné narozeniny – Chicago a zápas NHL

Za ty skoro čtyři měsíce, co jsem tu, jsem ještě neměla šanci se do tohoto velkoměsta a vlastně místa, ze kterého jsem byla už někdy od dubna šíleně nadšená, podívat. A oslavit tyto důležité narozeniny v Chicagu, to zkrátka znělo jako sen. A jestli si říkáte, proč jsme chtěli navštívit jen akvárium, tak to hned objasním. Další víkend byla totiž v plánu oslava s mými dvěma kamarádkami Sydneymi a prohlídka Chicaga s nejnavštěvovanějšími turistickými místy. Památky se tomu tak úplně říkat nedají. Nicméně můj život se řídí pravidlem, vždy se stane to, co nejméně očekáváš a ani tentokrát neměnil své zvyky.

Takže já jsem strávila svůj velký den v posteli a svíjela jsem se s bolestmi břicha. Jak říkám, nezapomenutelné narozeniny! 

Blbě mi bylo už ve čtvrtek večer. Oběd na Díkůvzdání mi bohužel nějak nesedl. Zatímco mi všichni chválili můj výtečný batátový koláč a žádali o recept, já ho zvracela do záchodu. Nemělo to chybu! 

Ale aby to neznělo tak pesimisticky. Všichni se snažili, co to šlo, aby mi zlepšili náladu. Moje hostitelská rodina vyzdobila dům s nápisy Happy birthday a nad dveře mi nalepila proužky barevného krepáku. Telefonovala jsem i se svými pravými rodiči a hlavně babičkami, které detailně rozebraly můj zdravotní stav a doporučily mi několik různých způsobů léčby a jídelníčky na můj rozhašený žaludek. Přání k narozeninám od svých kamarádek mi rozhodně zpříjemnilo den. A samozřejmě dárky, ty mi vzaly dech. 

Abych pořádně zapadla mezi moji novou rodinu, pořídili mi takzvané happy pants. To jsou chlupaté pyžamové kalhoty a typický oděv doma u van Wageningenů. Teď když mám svoje happy pants jsem pravý člen rodiny! Ta ne měkká část dárku byla ale mnohem lepší. I když vzor ledních medvědů nasadil laťku vysoko. Zespodu dárkové tašky jsem vytáhla lístky na hokejový zápas místních Chicago Blackhawks proti Arizona Coyotes! (Jak jsem tak koukala, nejsme jediná, kdo oslavil svoje narozeniny na hokejovém stadionu.)

Můj bratr hraje hokej, takže tento sport je velkou součástí naší rodiny. Mně se obvykle vyhýbá obloukem. Ale od té doby, co se taťka dozvěděl, že pojedu do Chicaga, do mě neustále hučel, že musím zajít nějaký zápas, protože máme české hráče v NHL. Už jen proto, že mi brácha bude neskutečně závidět to byl dobrý nápad. 

Jakmile jsem zjistila, na který zápas jedeme, vygooglila jsem si týmovou sestavu a zjistila, že za Blackhawks hraje Dominik Kubalík. To jménu mi samotné nic neříkalo. Důležité bylo, že to je Čech! 

Malá vsuvka: Dneska mi bratr oznámil, že tam hraje ještě jeden český hráč. Ale protože jeho jméno zní spíš německy než česky, tak jsem ho naprosto přehlédla a vůbec nevím, jestli byl ten zápas na ledě nebo ne. Každopádně já veškerou svoji energii směřovala na Kubalíka, takže David Kämpf měl zkrátka smůlu. Taky si říkáte, proč mi to nebylo řečeno dříve? Můj bratr se mnou totiž normálně nekomunikuje. A to ne že by trucoval, naopak užívá si doma post jedináčka. 

Ale zpátky k narozeninám, protože těm hvězdy opravdu nepřály. Víkendovou přespávačku s holkami jsem musela nakonec také zrušit, protože jedna Sydney nakonec nemohla a mě stejně nebylo dobře, takže bych si to ani neužila. Jen jsem se modlila, abych se trochu srovnala alespoň do nedělního zápasu. Naštěstí sobotní návštěva doktora pomohla a já byla v neděli jakž takž schopná vyrazit. 

Zápas začínal až v šest hodin večer, a protože se blíží Vánoce, rozhodli jsme se předtím navštívit vánoční trhy. Já byla nadšením bez sebe. Znamenalo to totiž, že se podíváme do centra města!!

Čím víc jsme se blížili k Chicagu, tím zřetelněji byl vidět obrys mrakodrapů až se před námi otevřela celá scenérie. Jako když z se rozpustí mlha a vy se díváte a obrovský hrad s vysokými věžemi, stejný jako mají v Disney pohádkách. Nádhera! (No a co, že jsem teď oficiálně dospělá…)

Jakmile se pohnula kolona aut a my měli šanci odbočit na křižovatce, dostali jsme se z hlavní silnice na vedlejší, kde jsme alespoň mohli jet bez neustálého zastavování. Řeknu vám doprava je v centru opravdu šílená. Hlava na vlavě nebo spíš auto na autu. Bezdomovci dokonce chodí mezi stojícími auty a žebrají o peníze. Tím se dostáváme k té ne tak zářivé stránce Chicaga. I když jsme se nacházeli v centru, kolem mě to vypadalo spíš jako v nějakém opuštěném městečku. Ulice byli špinavé a domy ne zrovna v kvalitním stavu. ”Jestli takhle vypadá Chicago, tak to je dost hrůza,” říkala jsem si. Další typická věc byly železné mosty natřené na tmavě fialovou, přejeli jsme jich alespoň pět. 

Nicméně i po předchozím ne zrovna pozitivním dojmu jsem stála s otevřenou pusou uprostřed všech mrakodrapů, obklopená světýlky a auty ze všech stran zírala kolem sebe. Byla jsem úplně paf. Stála jsem přeci uprostřed třetího nejzalidněnějšího města v USA!!! Připadala jsem si jako v jednom z mnoha amerických filmů, na rušné ulici obklopená davy lidí. A obklopená obrovskými budovami. Vyvracela jsem hlavu pokaždé když jsem se snažila dohlédnout na konec gigantů kolem sebe. Všude okolo mě blikaly nápisy restaurací, obchodů, a hlavně divadel tak typických pro toto město. Ani nemůžu říct, že by to byla nádhera, spíš to bylo “hustý” 😀. Cítila jsem atmosféru velkoměsta. 

Samotné trhy dost připomínaly naše tradiční vánoční trhy. Ale nemůžu říct, že bych si je až tak užila. Nacházely se na malém plácku a lidí tam bylo snad víc než na Václaváku. Prodávali tam hlavně německé výrobky a jídlo. Bernhardt si koupil wurst, ale očekávání silně převyšovalo realitu… 

V pět hodin jsme dorazili na parkoviště a já vytáhla fixu a bílé desky a začala tvořit svůj transparent. Nechala jsem si poradit, co se tam normálně píše a s výsledkem jsem byla naprosto spokojená. “Nápis v češtině nemůže nikdo přehlédnout,” říkala jsem si. Oblékli jsme si na sebe dresy, které nám půjčila Lisina kamarádka, nasadili čepice na hlavu a mohli jsme vyrazit.  

A tady se dostáváme k další překážce. Můj život zkrátka nemůže být normální! Paní u vchodu mě s transparentem nepustila dovnitř, protože podle ní byl moc velký. “Jak mám teď asi získat jeho pozornost?!” Nadávala jsem. “Přece na něj nebudu jako šílená fanynka křičet?!?” O půl hodiny později jsem křičela, “Dominiku!!!” 

Když jsme se dostali dovnitř, koupili si jídlo a usadili se na naše skvělá místa hned za lavičkou arizonských kojotů, Lisu napadlo, že bych mohla použít místo transparentu krabici od pizzy a stoupnout si s ní ke dveřím kudy hokejisté vchází na led. Abych ukořistila puk, na to bylo už moc pozdě. Neváhala jsem! Taková příležitost se mi nenaskytne každý den. Takže jsem si ten večer zahrála na velkého hokejového fanouška. Když začali hokejisté za bouřlivého potlesku vcházet na led, sledovala jsem jejich čísla na dresu, protože jsem si nebyla stoprocentně jistá, že Kubalíka poznám 😀. Jakmile jsem zahlédla osmičku křičela jsem z plných plic, protože můj hlas není zrovna výrazný a když už jsem tam tak “trapčila”, aby to bylo alespoň k něčemu. A vyplatilo se to! Všiml si mě a usmál se! Takže jsem byla spokojená 😀.  

Zápas jsme sice nakonec prohráli na nájezdy, ale náladu mi to nezkazilo. Atmosféra v hale byla úžasná. Všichni si to užívali a trsali na sedadlech. Byla to paráda. A přestože hokej normálně nesleduji, neskutečně mě to bavilo a překvapivě jsem se vůbec nenudila. Ani v prodloužení ne! 😀 Lisa s Bernhardtem byli nadšení stejně jako já. Takže přestože moje plány na narozeniny postupně troskotaly, nakonec jsem si nemohla přát nic lepšího. Ale ne že po mě teď doma budete chtít, abych s vámi koukala na hokej! Můj hokejový duch je jen na speciální příležitosti, jako byla tato.