První utkání v americkém fotbale a zasloužený odpočinek

Vyráželi jsme v 15:30 po škole. Ano, tady se závodí i ve všední dny. Přijel pro nás luxusní autobus, ale bohužel hned co všichni začali vydávat užaslé zvuky, trenér nás varoval, že si na takový přepych nemáme zvykat. Do místa konání jsme dorazili asi za 25 minut. Nejdřív běžela základní škola (zde Middle School) a poté nejdřív holky a pak kluci. Za to jsem byla neskutečně vděčná, protože kdybych měla čekat ještě další hodinu, asi bych se zbláznila. 

Před závodem jedna ze členek týmu pronesla motivační řeč. Takovou přehnaně emotivní, jakou můžete vidět ve filmech. Potom jsme si ještě dodali odvahu pokřikem a připravili se na startovní čáru. No mně bylo zle... 

Jakmile zazněl výstřel soustředila jsem se na zem před sebou a pravidelný dech. A nakonec jsem předběhla i pár lidí a posledních 400 metrů ze sebe vydala všechno. Přestože jsem nepřesprintovala soupeřku v cílové rovince, byla jsem spokojená. Nejdřív jsem teda myslela, že se pozvracím ale pak jsem nemohla mít lepší náladu. Zlepšila jsem si čas z tréninku a nedoběhla poslední! Nechala jsem za sebou dalších asi sedm lidí. 

Poté jsme fandili klukům, a nakonec oba naše týmy skončili na druhém místě. Hodně lidem přišli fandit rodiče a jejich psi. Snad všechny rodiny tady vlastní psa! Zbytek dne jsem si moc užila. A čím víc se utvrzuji v tom, jak fajn lidi v cross-country jsou. A běhání je teď asi top věc, kterou tady žiju! 

Další velkou událostí týdne, na kterou jsem se hodně těšila bylo první utkání sezóny v americkém fotbale. Navíc se konalo na domácí půdě. Zápasy jsou tady důležitou společenskou událostí. Na každý je naplánovaný speciální dress code na určité téma. Tentokrát to byla fialová - barva naší školy. Studenti si na sebe navléknou všechno možné - fialové - korále, šály, dokonce jsem viděla i hábit z promocí. Holky se namalují, kolem očí si nalepí třpytky. Všechno ve velkém stylu. 

Parkoviště před školou bylo už hodinu před zápasem nacpané. Auta pak parkovala všude možně podél silnic, protože jinde nebylo místo. Nejdřív se konala přehlídka malých fotbalových hráčů a roztleskávaček. Malé dětičky pochodovaly v řadě a mávaly nám. Potom nastoupila školní kapela v uniformách a zahrála (příšerně falešně) hymnu. Nakonec nastoupili hráči a utkání začalo. 

Upřímně americký fotbal sám o sobě je docela nuda. Píšťalka zahájí hru, všichni se vrhnou po míči, naskákají na jednu hromadu a už slyšíte rozhodčího pískat pauzu. Občas se někomu podaří proniknout a uběhnout pár metrů, než ho opět zavalí soupeřův tým. Jediná zajímavá část hry, kdy je na co koukat jsou touchdowny. Já na poprvé měla štěstí, protože jsem zažila hned dva. Minulý rok například nepadl ani jeden z Hampshirské strany. 

Když se jeden z hráčů vymkl z davu a běžel přes hřiště až za tu hraniční čáru, spustilo se v řadách fanoušků neskutečné šílenství. Proboha, kdybyste viděli, jak vyváděli. Všichni začali skákat až se celá tribuna třásla. Křičeli a objímali se a stříkali do vzduchu papírové konfety. Myslím, že Američani by zasloužili cenu za nejhlučnější fandění. Během zápasu vždycky dva zástupci z nejvyššího ročníku naběhli před tribuny a mávaly polystyrenovými hlavami natřenými na fialovo a ozdobenými všemožnými ozdobami. Určovali, co se bude křičet a hýbali s davem. A samozřejmě všechno natáčeli na sociální sítě. Oni jsou tu obecně dost citově spjatí se svou školou. Všichni jsou na ni náležitě hrdí a nosí oblečení s logem školy. Vždycky tak polovina dětí má ve škole na sobě kus školního oblečení. 

Takže celkově jsem si zápas užila. Přestože naše škola bodovala dvěma touchdowny, prohráli jsme. Většina odešla ještě před úplným koncem. Stejně jako my. Abychom se vůbec byly schopny vymotat z parkoviště.  

V pondělí 2. září se slavil svátek Labor Day, proto jsme vyrazili na prodloužený víkend k Michiganskému jezeru. Příbuzní Taylorových pronajali dům hned u jezera a sešli se, aby oslavili osmdesáté narozeniny Jacquelyniné maminky. Upozorňovali mě, že přijede jen část nejbližší rodiny, ale sešlo se tam asi dvacet lidí. 

“Píšeš si deník?” zeptal se mě jeden z bratrů babičky.  

“Píšu blog.” Odpověděla jsem mu. Nejdřív nevěděl, co to přesně je, tak jsem mu vysvětlila, co a jak.  

“Aja jaj! Zítra všichni budeme na internetu! Prosím buď shovívavá.” Chytal se za hlavu. 

Ale upřímně, nenapadá mě jediná výtka vůči jejich rodině. Všichni byli moc přátelští a veselí lidé. Pořád se smáli a vtipkovali. Večer jsme hráli karty nebo jiné deskové hry. 

A ten dům... WOW! Každá místnost měla milion oken, vysoké stropy, v obývacím pokoji byla velká pohodlná sedačka a teleskop. Moje nejoblíbenější místnost byla ale jednoznačně knihovna. Podél okna se táhla pohovka s velkýma polštáři po stranách. Mohla bych tam sedět a číst celé dny. Objevila jsem tam také lampy se motivem map. Všechny doplňky ladily do modra. No zkrátka místo pro mě jako stvořené! Strávila jsem tam hodně času, nejen čtením, ale taky skládáním puzzle.  

Dům disponoval taká obří terasou s vyhřívaným bazénem. Který přišel vhod. Většinu času totiž nebylo zrovna optimální počasí na koupání ve studeném jezeře. Museli jsme počkat tak do tří odpoledne, než jsme se v plavkách rozvalili na pláž. 

Ale přesto jsem si výlet moc užila. Odpočala jsem si a nabrala energii na další týden. Už se těším, až se zase sejde "Taylorovic" rodina!