Vánoce v USA

Nakonec jsem ani nepekla žádné cukroví, jak jsem si předem plánovala. Ale alespoň jsem udělala bramborový salát, zdravou veganskou verzi samozřejmě. Musím říct, že když jsme s Amalií (hostitelská sestra) vyráběly tofunézu místo normální majonézy a snažily se nacpat tofu s cibulí a olejem do mixéru, vypadalo to trochu nechutně. No... Hodně nechutně 😀. Ale v salátu nakonec posloužila dobře. Sice nechutnal úplně jako ten doma (ten je totiž nejlepší), ale bramborový salát to byl. A ten, kdo ho zkusil, ten si ho pochvaloval.

Štědrému dni se tady říká Christmas Eve a první svátek vánoční je potom Christmas day. My jsme oba dny strávili u hostitelské babičky. V úterý se nejbližší rodina sešla na večeři, podávaly se lasagne a hovězí v housce. Lisa udělala i jeden pekáč veganských lasagní, takže jsem si i já mohla dát do nosu. (A pak je jedla další dva dny 😀.) Druhý den se k obědu servíroval krocan, šunka, šťouchané brambory, batáty a omáčka (gravy). A samozřejmě spousta “snacks” - chipsů s dipy. To Američané milují. Ani o dezerty jsme ochuzení nebyli. (Tedy já ano, protože jsem nemohla jíst žádný z nich.) Prababička napekla a nazdobila sušenky, dále jste si mohli nabídnout cheesecaku s višněmi a dezertu, který vypadal jako tvarohová buchta. 

 

Protože v mojí hostitelské rodině nejsou žádné malé děti, hraní na Santu jsme vynechali. Všichni jsme se sešli ještě před večeří v obývacím pokoji a bylo na dětech, aby rozdaly ostatním dárky, co se mezitím nahromadily pod stromečkem. A že jich bylo! Mimochodem babička i my doma jsme měli stromeček umělý. Stačilo ho jen vytáhnout ze sklepa a poskládat dohromady. Ale já si stejně myslím, že živý strom má mnohem lepší atmosféru, i když dělá nepořádek. Jak už jsem říkala, malé děti tu nenajdete, takže to připadlo na mé mladší sourozence Amalii a Owena a na mě, jelikož já jsem třetí nejmladší. Což byla docela výzva. Neustále jsem se ptala, “Kdo je James?” “A tohle je tamta teta?” Alespoň si je teď už všechny pamatuji.  

Na každém dárku bylo napsané, komu patří a také od koho ho dotyčný dostal. Jakmile jste dárek rozbalili, křičeli jste přes celou místnost poděkování. Balící papír a také ozdobný papír, který tu strkají do každé dárkové tašky, se házely doprostřed místnosti a když jsme skončili, vešlo se to do dvou velkých černých pytlů. 

Ale jak jistě víte, tradičně se dárky dostávají až ráno 25. prosince. Což je podle mě pěkně na houby! Jak má člověk klidně spát, když je celý natěšený, co mu Santa donese? Navíc, když máte doma sourozence, kteří si rádi vyspávají do oběda a ani o Vánocích nedělají výjimky, to je pak doslova mučení. My s Amálií jsme byly vzhůru už o půl sedmé a čekání, až se ti dva spáči vyvalí z postelí jsme zaháněly hraním karet. 

Naštěstí nám je Lisa dovolila vzbudit asi kolem deváté. Tentokrát rozbalování dárků probíhalo mnohem klidněji. Nejdříve jsme se všichni podívali dovnitř vánočních punčoch (stockings) a objevili převážně sladkosti. Poté každý postupně rozbaloval svoje dary a ostatní ho pozorovali. 

Já jsme musela být letos neskutečně hodná, protože tolik dárků jsem snad ještě nedostala. Možná je to také tím, že se mi široce rozšířilo příbuzenstvo. Nejen, že mi naši poslali pár drobností z domova, ale také Jacquelin s Paris mi nadělily ne jeden, ale hned několik darů. Nesmím zapomínat na hostitelskou babičku a oba Lisiny sourozenci a také Amalii, která mi svým darem vyrazila dech a moje tety a jejich náramky a samozřejmě moji nejlepší kamarádku, která mě naprosto dojala. Zkrátka hodně lidí a hodně věcí. Opravdu teď silně uvažuji o tom, jak to všechno dovezu domů. Hlavně ty deky. Dostala jsem dvě deky! Jedna z nich je naprosto kouzelná, s lamami!!! 😀. 

A abyste si nemysleli, i já jsem ostatním nadělila něco pod stromeček. Pro Taylorovi jsem dárek měla nachystaný už od srpna 😀 a babičkám a Lisiné sestře jsem ušila vánoční punčochy. Teď nechci šicí stroj alespoň dva týdny ani vidět! 

Každý si myslí, že Vánoce jsou citově nejnáročnější období pro výměnné studenty. Protože o Vánocích má být rodina pospolu, a tak je jasné, že se nám bude nejvíce stýskat. Ale upřímně mě se nestýskalo vůbec. Já s rodiči mluvila během Štědrého dne dvakrát, všem tetám a babičkám jsem zamávala předtím, než šli rozbalovat dárky, a svým způsobem jsem s nimi byla také, i když jen přes obrazovku telefonu. A byla jsem spokojená a mohla si užívat americké Vánoce s hostitelskou rodinou, aniž bych potlačovala slzy. 

Před odjezdem mi všichni vnucovali, jak to bude hrozně těžké bez rodičů a jak se mi bude strašně stýskat. Nic z toho se neděje. Takže bych (alespoň za sebe) ráda vyvrátila tento mýtus, o celém stýskání. A vyvrátila bych ho ráda i za své rodiče. Ani nevíte, jak moje maminka před odjezdem neustále dokola a dokola opakovala, “Jak to bez tebe doma zvládnu?” a, že jí bude strašně smutno. A co mi řekla včera, když jsme si volali? “Mě se ani nestýská. Když si takhle voláme, tak ani nemám pocit, že tu nejsi.” Takže i rodiče to bez nás zvládají. Jsme tu přece jen na rok a fňukáním nemá cenu ztrácet čas! 

Musím ale říct, že od září si s rodinou volám mnohem častěji. Ze začátku jsem byla schopná nevytočit jejich číslo třeba tři týdny. Teď si většinou voláme každou neděli. Asi jsem si od nich dostatečně odpočinula a teď jsem ráda, když si s nimi můžu po celém týdnu popovídat a sdělit jim, co všechno jsem zažila. 

Ale zpět k Vánocům. Myslím, že jsem si svátky užila, byly to hodně netradiční Vánoce, ale budu na mě vzpomínat s úsměvem. A hlavně, ten největší dárek, který celá VWovic rodina dostala pod stromeček ještě bude. Zítra odlétáme na pět dní do NEW YORKU!!! 

PS: Já jsem tak nadšená, že se asi pominu!