Změna hostitelské rodiny při studiu v USA

Jednou večer, když jsem dávala koš se špinavým prádlem k vyprání, mě Jacquelyn odchytla, že se mnou potřebuje mluvit. Nejdřív začala o škole a o známkách, tak jsem hned přemýšlela o tom, jaký průšvih jsem vyvedla. 

“Ale to není to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit... Budeš se muset přestěhovat.” 

“Přestěhovat?” vylítlo ze mě. Samozřejmě mě to překvapilo. 

Taylorovi se dostali do špatné finanční situace a už si nemohli dovolit mě dále hostit.  Samozřejmě jsem věděla, že nemají moc peněz nazbyt, protože mi Jacquelyn pořád dokola opakovala, že je single matka a Paris se hlásí na vysokou školu, které jsou tady strašně drahé. A taky vím, že pracovala celý den od rána do večera. Ale že je to až tak vážné, to jsem nevěděla. Jestli vás napadlo to samé jako mého taťku a to, proč se mě teda rozhodli hostit? Prý si myslela, že to zvládne. No… nezvládla. 

Během našeho rozhovoru mi to moc nedocházelo. Ale když jsem se vrátila do pokoje a plácla sebou na postel, uvědomila jsem si, že tohle bude jedna z posledních nocí, kterou strávím v těchto peřinách a v této místnosti. Ne že bych byla vyloženě smutná. Brala jsem to jako nové dobrodružství. Tím nechci říct, že by se mi u Taylorových nelíbilo. Naopak, byla jsem tam spokojená. Ale stalo se, a já se s tím prostě smířila.  

Jediný problém byl, že jsem opravdu nechtěla měnit školu. Kdyby mi sehnali rodinu někde míle daleko, musela bych začít úplně od začátku, opustit kamarády a prostředí na které jsem si už zvykla. Nebyl by to konec světa, ale radši jsem chtěla zůstat v okresu 300! 

Ještě ten večer mi napsala koordinátorka, jak je jí to hrozně líto a vybídla mě k tomu, ať se poptám kamarádů, jestli by si mě někdo z nich nevzal. Nebylo nic jednoduššího než napsat do cross-country skupiny na Snapchatu, jestli mě někdo nechce za sestru. Ale upřímně jsem o tom silně pochybovala. 

Následující dny jsem každou chvílí přemýšlela o tom, jak asi moje nová rodina bude vypadat. Při každé jízdě autem jsem sledovala domy podél silnice a přemítala, jestli tam třeba nebydlí moji noví host-rodiče. Když jsme minuli farmu napadlo mě, jestli třeba nebudou chovat koně. To by bylo hustý! Naopak jak by to asi vypadalo, kdyby si mě vybrala rodina, která žije v těch super obřích přepychových domech. Ve škole jsem sledovala učitele a představovala si, že za mnou jeden z nich přijde a nabídne mi, jestli s ním nebo s ní nechci po zbytek roku bydlet. Samozřejmě jsem byla zvědavá na své nové sourozence. Kolik jich asi budu mít? A budou vůbec nějací? Co když si mě vyberou důchodci? 

Počítala jsem s tím, že to chvíli potrvá, než se někdo najde. Ale ani ne za týden mi volala koordinátorka celá nadšená, že mi našla rodinu, která bydlí v Hampshire. Tudíž ve stejném městě jako se nachází moje škola. Řekla mi všechny možné informace a také, že se můžu za dva dny nastěhovat. Byla jsem v šoku. Všechno se to seběhlo nějak rychle. A ještě víc mě překvapilo, že mi asi za půl hodiny telefonovala moje nová host-maminka a vychrlila na mě všechny možné informace o chodu domácnosti, členech rodiny a pak se obrátila na mě, že musím mít určitě spoustu otázek. 

“Ehmmmmm…. ani ne.” Moje hlava přetékala informacemi. V té chvíli jsem věděla víc než dost. 

Nakonec jsme se dohodli, že se přestěhuji až o víkendu, abych v klidu prožila Halloween a měla dost času se sbalit a rozloučit se. To ale neznamenalo, že mi moje nová rodina dá pokoj. Každý den mě Lisa - nová host-mamka - bombardovala esemeskami, jak se mi daří a co plánuji na Halloween. Bylo vidět, jaký o mě má zájem. Což bylo hezké. 

Když přišla neděle a já začala balit s hrůzou jsem zjistila kolik nových věcí jsem nashromáždila. Zapnout kufr to byla maturita sama o sobě. 

Loučení nebylo nijak sentimentální, můj nový domov se nachází asi deset minut jízdy autem od Taylorových, což je na zdejší poměry hodně blízko. S Paris jsme si řekly, že se uvidíme zítra ve škole a s Jacquelyn jsme se domluvily, že spolu v budoucnu něco podnikneme. Nechtěly jsme přetrhat vazby, protože jsem spolu vycházely moc dobře. 

Když jsem přijela do nové rodiny a Jacquelyn byla pryč, pak jsem si teprve uvědomila, jak doma jsem se u Taylorových cítila. Najednou jsem chtěla zpátky. Ta paní, co stála přede mnou, nebyla tak sympatická jako Jackie, ne že by bylo lehké ji troufnout, a ta prťavá místnost, která neměla ani stůl rozhodně nepůsobila jako můj pokojíček. (To přeháním. Můj nový pokoj je ve skutečnosti moc útulný. Ale v té chvíli jsem to tak cítila.) První chvilky byly mnohem těžší, než jsem čekala. Ale nervozita ze mě do večera opadla a druhý den už jsem byla zase v pohodě. 

Během toho měsíce, co jsem tady, se mi život obrátil úplně naruby. Už teď můžu sebejistě říct, že znám celou rodinou historii. Také jak funguje všechna technika v domě. Mám přehled o tom, jaké seriály na Netflixu stojí za to zkouknout 😀 V jednom kuse si se mnou někdo povídá. Hlavně Lisa se mi neskutečně věnuje a každý večer zajde za mnou do pokoje a zeptá se, jaký jsem měla den a povídá si se mnou. Říká mi honey nebo sweetheart. Na to, jak se mi nezdála ze začátku sympatická, tak jsem si jí zamilovala. Sice je velmi organizovaná a na první pohled se zdá přísná, pracuje jako ředitelka základní školy v Hampshire, ale má smysl pro humor a když jí poznáte blíž, zjistíte, jaká je to pohodářka. Oba s Bernhardtem (host-taťka) jsou ze mě paf a pořád opakují, že jsem jejich nejoblíbenější dítě. Samozřejmě ze srandy. Moji noví mladší sourozenci se kolem mě pořád točí. Owen, kterému je dvanáct, do mě první neděli hustil samé otázky. Se čtrnáctiletou Amálií jsem se okamžitě skamarádila a je to oficiálně moje oblíbená sestra. Rozumím si s ní mnohem víc než s Paris. Koukáme spolu na filmy, a hlavně na Chirurgy, do kterých mě zasvětila a teď se nemůžu odtrhnout od obrazovky. Můžeme si povídat úplně o čemkoli. Vůbec nevadí, že je o čtyři roky mladší. Pak mám ještě jednoho bráchu, ale ten je na vysoké a domů jezdí jen na prázdniny.  

Celkově je vidět, jaký o mě mají zájem. Dokonce si pamatují, co všechno jsem psala do přihlášky. Samozřejmě že to není tak dlouho, co ji četli, ale i tak, Vždycky se vytasí s něčím, co jsem napsala, že mám ráda. A taky se zajímají o moji rodinu, ptají se jaké mají moji rodiče koníčky.  

I když jsem si byla u Taylorových spokojená, tohle je absolutně jiné kafe. Když se na to dívám zpětně, trávila jsem tam hodně času sama, tady jsem skoro pořád v kruhu rodiny. Ne že bych si stěžovala, ale Paris za mnou nikdy nepřišla, jestli si nechci povídat nebo se s ní na něco koukat. O víkendu jsem často byla sama doma a nudila se. Už bych se tam nevrátila. U van Wageningenů se mi líbí mnohem víc. 

A jestli si říkáte, že jejich příjmení nezní zrovna americký, je to proto, že Bernhardt pochází z Nizozemska. Což je obrovská výhoda, protože jako cizinci si spolu notujeme. Také jsem tu našla nové poslání. Van Wageningenovi sice nejsou vegani, ale o zdravou stravu mají zájem, a dokonce s chutí jedí moje jídlo. Jsem teď oficiální kuchař rodiny. Mohla bych tu o nich psát celé hodiny, ale myslím že budete radši když už konečně skončím. Taky už tady u počítače sedím celé odpoledne…