Díkuvzdání

Jednou za rok v měsíci listopadu slaví Američané Den díkůvzdání, tento svátek se slaví vždy čtvrtý čtvrtek v měsíci listopadu, na který pak navazuje Černý pátek, který asi všichni znáte.

Teď jsem se ptal mnoha různých lidí, co je to Den díkůvzdání, a většina lidí se shodla na jedné věci. Je to svátek zaměřený na rodinu, spousta rodin cestuje přes celou zemi, aby navštívily své rodinné příslušníky (pro srovnání, jeden můj kamarád cestoval z Colorada do Jižní Karolíny, což je velmi daleko, 3 dny cesty jedním směrem). Moje škola mi dala na Den díkůvzdání týden volna, což bylo velmi příjemné, a upřímně řečeno, byl to velmi pohodový týden. Někteří lidé v Coloradu (Normálně je tam koncem listopadu hodně sněhu, ale tentokrát ho moc nebylo) jezdí lyžovat, protože v Coloradu jsou jedny z nejprestižnějších lyžařských středisek v celé zemi, například Vail nebo Aspen. Já osobně jsem se tam chystal, ale kvůli nedostatku sněhu jsem se rozhodl, že to vynechám.

S mojí hostitelskou rodinou, která se velmi angažuje v setkávání a pomoci cizincům z celého světa, aby se snadněji usadili v USA, rozhodli uspořádat spíše mezinárodní Den díkůvzdání. Náš stůl na Den díkůvzdání by se skládal z lidí z Gambie, což je země v Africe, člověka z Indie, pak mě a pána, který je Američan, ale nemá žádné příbuzné. Celkově to byl velmi pěkný a zajímavý zážitek, mnoho rodin má krocana s bramborovou kaší a speciální omáčkou(tzv gravy, která se dělá z jíšky a vývaru z krůty), ale také zelený fazolový nákyp, brusinky a další věci. Bylo to velice chutné a moc jsem si pochutnal. Než jsme však začali jíst, všichni jsme se pomodlili (Amerika je velmi náboženská země) a pak jsme řekli jednu až dvě věci, za které jsme vděční. Pak Don (hostitelský táta) přečetl příběh o Dni díkůvzdání a pak jsme všichni začali jíst vynikajícího krocana!

 

Protože příběh o díkůvzdání je velmi zajímavý, rozhodl jsem se ho níže přidat, aby si ho všichni mohli přečíst, teď nevím, odkud pochází, ale je někde na internetu.

 

Příběh o Dni díkůvzdání

Úplně první slavení Dne díkůvzdání nebylo oslavou úrody, protože žádná úroda nebyla. Vůbec to nebyla doba hojnosti. V tom prvním roce 1620 po přistání lodi Mayflower byla doba velmi těžká. Malá skupina poutníků, kteří byli následovníci Boha, kteří se vydali na lodi do Ameriky, aby zde žili a uctívali Boha bez pronásledování. V jednu chvíli během první těžké zimy bylo ze 102 poutníků pouze 7 zdravých. Zbytek byl strašně nemocný a mnozí již zemřeli. Potravin bylo během oné první zimy tak málo, že se denní příděl jídla pro jednotlivce snížil na pět kukuřičných zrn na den, zrn, nikoliv celých kukuřičných klasů.

 

Jen pět zrnek denně! A přesto si tito poutníci ochotně vyhradili jeden den, aby děkovali Bohu jen za to, že žijí. Byli vděční, i když neměli dostatek jídla.

 

I druhý rok byl pro poutníky pohromou. Toho roku dokonce ani neuspořádali Den díkůvzdání. Co se tedy stalo mezi druhou a třetí zimou? Na tomto místě musíme do příběhu vetknout další příběh, příběh amerického indiána Squanta. Squanto byl indián, kterého koncem roku 1500 zajali španělští obchodníci a prodali ho anglickému knězi. V Anglii pracoval mnoho let ve službách kněze, šetřil peníze na cestu zpět do Ameriky a zároveň se učil anglicky.

Když se konečně vrátil do Ameriky, zjistil, že jeho kmen je pryč. Pak se dozvěděl o nedaleké anglické vesnici. Vydal se k ní a překvapil poutníky tím, že na ně promluvil anglicky. Našel je v zoufalé nouzi, sotva přežili druhou zimu.

Squanto jim toho jara pomohl a ukázal jim, jak sázet obilí, chytat ryby a lovit v lese. S jeho pomocí vyprodukovali hojnost potravin na příští zimu a uspořádali slavnost sklizně - první oficiální Den díkůvzdání. Pro poutníky byl Squanto jednou z Božích odpovědí na jejich modlitby. Poté, co důvěřovali Bohu a vyjadřovali mu díky v těžkých dobách, jim Bůh nyní požehnal hojností.

To je první slavnost Díkůvzdání, kterou si většina lidí vybaví. První skutečný den díkůvzdání však nepřišel v době hojnosti. Přišel v době nemocí, smrti, nedostatku a hladu.

 

První celonárodní oslava Dne díkůvzdání jako svátku se uskutečnila o více než 200 let později, v roce 1863, kdy prezident Abraham Lincoln vyhlásil tato slova: "Zapomněli jsme na laskavou ruku, která nás zachovala v míru, na ruku, která nás rozmnožila, obohatila a posílila. V klamu svých srdcí jsme si špatně představovali, že všechna tato požehnání byla způsobena nějakou naší vlastní vyšší moudrostí a ctností. Opojeni nezlomným úspěchem jsme se stali příliš soběstačnými, než abychom cítili potřebu vykupitelské milosti, příliš pyšnými, než abychom se modlili k Bohu, který nás stvořil."

Později dodal: "Uprostřed občanské války nestejného rozsahu a závažnosti proto vyzývám své spoluobčany ve všech částech Spojených států, aby si poslední čtvrtek v listopadu vyhradili a slavili jako den díků a chvály našeho dobrotivého Otce."

Připomeňme si, že první den díkůvzdání byl v době hladomoru a že náš první oficiální národní den díkůvzdání byl v době hladomoru a že náš první oficiální národní den díkůvzdání nastal v nejtemnějších hodinách naší občanské války. V době, kdy naše země procházela údolím stínu smrti, se konalo "Díkůvzdání".

 

Někteří rádi vykládají původ Dne díkůvzdání jako den díků nikoli Bohu, ale pozemským indiánským přátelům, jako byl Squanto, kteří pomáhali poutníkům. Samozřejmě, že jsme Squantovi a indiánům vděční, ale historii změnit nemůžeme.

Poutníci děkovali Bohu možná proto, že lépe než my chápali a uznávali božský zásah starostlivého Boha. A naši předkové možná také lépe než my chápali pojem vděčnosti uprostřed těžkých obtíží.

 

Něco k zamyšlení: V těžkých časech je sebelítost přirozená, ale vděčnost je volba.

V mnoha domácnostech v dnešní Americe, zejména v těch na severovýchodě, které si uchovávají poučení z historie - se na Den díkůvzdání dává vedle každého talíře pět kukuřičných zrn jako připomínka drsných dnů oné první zimy a také jako připomínka, abychom byli vděční.

 

 

Tak to byl příběh Dne díkůvzdání a několik dalších informací o něm. Doufám, že se vám tento blog dobře četl a že se vám příběh líbil. Mějte se a nashledanou!

Kabsa, tradiční jídlo ze Saudské Arábie

Krůta, gravy, bramborová kaše, zelenina a chleba.