1. díl – Studijní programy v zahraničí, lokality, kam a proč vycestovat

Bára Kobrová: Vítejte u prvního dílu podcastové série ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalá studentka jednoho ze studijních programů a spolu se mnou je tu majitelka agentury Jana Rule. V tomto díle si budeme povídat o možnostech studia v zahraničí na středních školách, a tímto předávám slovo Janě.

Jana Rule: Já tě zdravím Báro, zdravím i naše posluchače, potenciální studenty a rodiče. Ráda bych dneska pověděla pár informací o tom, jaké jsou možnosti studia na středních školách v zahraničí. Nejoblíbenějšími lokalitami jsou Spojené státy americké, ale zasílám studenty i třeba do Velké Británie, Kanady, Francie a Japonska. Ráda bych zde zmínila hlavní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a proč vlastně nejvíce studentů odlétá do Spojených států amerických.

Bára Kobrová: Jaké jsou tedy Jani ty hlavní rozdíly mezi jednotlivými programy?

Jana Rule: Tak programů v zahraničí na středních školách máme několik. Prvotním takovým rozhodujícím bodem je, aby se student spolu s rodiči dohodli na lokalitě. Jak už jsem zmiňovala, tak těch možností je několik. Hlavním tím rozdílem mezi třeba Velkou Británií a Spojenými státy je systém školství a systém umisťování v hostitelských rodinách. I z tohoto důvodu, kdy to prostředí ve Spojených státech je mnohem otevřenější, přátelštější, opravdu oproti Velké Británii se tam ten student cítí jako doma a je součástí té hostitelské rodiny, tak z těchto důvodů mě nejvíce studentů odlétá právě do Spojených států amerických. Ve Velké Británii existuje několik typů programů v rámci studia na střední škole, ale studenti jsou vždycky umisťováni do hostitelských rodin, které dostávají příspěvek v rámci toho programu, co ten student nebo rodič platí, což znamená, že v mnoha případech jsou to rodiny, které si vlastně přivydělávají nebo přilepšují si svůj měsíční rozpočet tím, že hostí toho studenta, ale já z mých zkušeností tam postrádám takovou tu správnou péči o toho studenta, kdy se ta rodina chová k tomu studentovi jako ke svému vlastnímu dítěti.

Bára Kobrová: Řekla bys tedy, že možná americká rodina je vřelejší, otevřenější, v rámci toho přístupu k těm studentům?

Jana Rule: Za mě úplně rozhodně. Myslím, že je opravdu lepší odletět do těch Spojených států - je prostě potřeba myslet na to, že náctiletý student potřebuje vřelé a teplé zázemí, starostlivé rodiče, a aby se cítil jako součást rodiny. Nejede tam na byt, nejede tam na ubytování v rámci internátu, nejede na kemp, nejede na hotel, je součástí té hostitelské rodiny, což bohužel v té Velké Británii se velice často takto neděje.

Bára Kobrová: Nicméně máš třeba nějaké zkušenosti se studenty, kteří i přes tvoje doporučení vycestovali do Velké Británie?

Jana Rule: Samozřejmě, že ano. Musím říct, že zlomová pro mě byla doba covidová, kdy vlastně moje zkušenost je taková, že v momentě, kdy studenti museli odcestovat z těch programů, tak největším problémem bylo dostat studenty z Velké Británie zpět oproti tomu, kde ve Spojených státech mohli zůstat. Samozřejmě, že byli i studenti, kteří chtěli letět domů, nebo kdy si rodiče přáli, aby opustili Spojené státy americké a dostat studenta v tento moment ze Spojených států bylo mnohonásobně jednodušší než z Velké Británie. Takže argument některých rodičů, že Velká Británie je blíže a že se lépe řeší problém, je pro mě ta vzdálenost absolutně neadekvátní. Ale zpátky k těm hostitelským rodinám. Opravdu je ta moje zkušenost taková, že ty rodiny ve Velké Británii nečekají na to, že budou mít doma další dítě, které bude součástí jejich režimu, ale jenom vědí, že mají navíc pokoj a prostor a je to pro ně součástí jakoby toho příjmu.

Bára Kobrová: Zeptám se například na Kanadu, protože je to jistě jedna ze zemí, která může být volbou.

Jana Rule: Tak Kanada bych řekla, že je mnohonásobně vřelejší, než je třeba Velká Británie, i když také ten student v rámci toho balíčku z těch peněz, co platí, tak přispívá hostitelské rodině. Na druhou stranu v rámci toho studia v Kanadě není zdaleka tolik, ať už sportovních aktivit nebo možností studia různorodých předmětů, takže i z tohohle důvodu pak koneckonců ten student v konečné fázi velice často právě vybírá ty Spojené státy americké. Já bych ještě ráda zmínila jeden fakt. Ve Spojených státech existují dva typy programů. Je to program J1 a F. J1 program je specifický tím, že student jede studovat do státní střední školy, i když ve Spojených státech může ta organizace zajistit studium na soukromé střední škole, ale podstatné je, že nikdy neplatí školné. Stejně tak bydlí u hostitelské rodiny, která je dobrovolnická, nedostává za to vůbec nic zaplaceno, nemá žádné daňové úlevy, a to je vlastně ta záruka toho, že ta rodina to dělá dobrovolně a chce toho studenta hostit, chce poznat naši kulturu a chce dát tomu studentovi příležitost. Zatímco v těch ostatních zemích všude jinde na světě je vždycky ta hostitelská rodina nějakým způsobem hrazena a vždycky se platí školné, což vlastně je důvod toho, proč nejvíce studentů odlétá do Spojených států, protože je to finančně pro naše rodiče a pro naše studenty nejpřijatelnější. Musím zmínit jednu negativní vlastnost J1 programu, i když já to nevidím jako negativum, ale spousta rodičů a studentů ano. Tak u J1 programu není možné udělat specifikum nebo vybrat si ať už lokalitu nebo stát nebo si vybrat školu třeba na základě určitého sportu nebo určitého koníčku, kterému se student věnuje. Od toho je právě ten F program, aby si student mohl říci, že chce třeba studovat na Floridě nebo v Kalifornii nebo na škole, kde se hraje výborně tenis, tak od toho jsou programy F, což znamená, že student studuje na státní, ale i třeba na soukromé střední škole. Délka toho studia může překročit i jeden rok, může si vybrat lokalitu, může si vybrat konkrétní školu, ale v tento moment už musí počítat s tím, že jako zahraniční student bude vždycky platit školné a bude platit i příspěvek těm hostitelským rodinám. V ten moment se jedná minimálně o trojnásobnou, ne-li čtyřnásobnou cenu oproti tomu programu J1.

Bára Kobrová: Zmínili jsme rozdíly mezi jednotlivými programy. Probrali jsme i výhody/nevýhody jednotlivých zemí, a to USA, UK, Kanady. Padla tam jedna zajímavá věc. Já se s ní samozřejmě ztotožňuju, protože tu zkušenost mám a ráda ji potom rozvedu víc do detailu. Nicméně z tvého pohledu, ta hlavní motivace amerických rodin, to, proč vlastně do toho jdou, bez jakékoliv finanční motivace, tak jak to vidíš?

Jana Rule: No, já bych řekla, všeobecně Američani od útlého věku jsou vedení k dobrovolnickým činnostem a můžou to potvrdit moji všichni studenti, že se setkali během toho svého roku, v rámci té střední školy na dobrovolnických aktivitách, ať už spojených se školou, ale především i v rámci těch hostitelských rodin, oni chtějí hostit, protože chtějí poznat jinou kulturu, Američané tolik necestují jako my. Rozhodně jsou na svoji kulturu a způsob života pyšní a mají pocit, že v momentě, kdy otevřou svůj domov náctiletému studentovi, tak nejen získají kontakty oni a poznají, jak se žije někde jinde, ale umožní vlastně nakouknout pod pokličku toho, jak se žije ve Spojených státech. To dítě tím získá neskutečnou příležitost, poznat takový ten, já říkám syrový až opravdu reálný typ toho života. A je to jedinečná příležitost. Nikdy jindy, než právě na té střední škole nebudete mít příležitost poznat to, jak se v té rodině žije. Jedna věc je jet někam na dovolenou, bydlet v hotelu, někoho navštívit na jedno odpoledne u nich doma. Ale být součástí někoho života je ojedinělá příležitost a součástí toho jsou samozřejmě i oslavy svátků, samozřejmě s tím plynou i různé povinnosti doma, ale i ty pozitivní zážitky, jako je poznání široké rodiny, další poznávání okolí, v některých případech i třeba cestování. A to vytvoření těch vztahů, který můžou trvat vlastně po celou dobu života toho studenta.

Bára Kobrová: Co musí student splňovat, aby si ho rodina vybrala?

Jana Rule: No, já bych řekla, že hlavním úkolem studenta je být flexibilní. A vždycky říkám všem studentům, že pokud jenom trošku chcete a jdete tomu napřed, tak se vám všechno splní, musíte být pozitivní a flexibilní, jít všem příležitostem a myslím tím pozitivním příležitostem napřed a pravidlo číslo jedna je nemít očekávání. Spousta mých studentů, protože já s nimi v kontaktu velice pravidelně skrz reporty jsem, tak mi právě říká: Jaké jestli to tam uděláte, takové to tam budete mít. Já k tomu dodávám: každý svého štěstí strůjcem. Takže je potřeba k tomu opravdu přistupovat velice aktivně a být součástí té rodiny.

Bára Kobrová: A po té formální stránce čistě teoreticky, kdybych se teď rozhodla, že chci odjet na studijní program do USA, tak co mě čeká? Od vyplnění přihlášky, jsou tam případně nějaké testy z anglického jazyka nebo jak to probíhá?

Jana Rule: Tak základem je vždycky to, projít si moje webové stránky cci.cz, kde těch informací a rozhovorů a různých článků mám opravdu spousty. Zavolat mi nebo vyplnit předběžnou přihlášku přes web cci.cz. Já se s vámi spojím, navrhnu vám osobní setkání, zúčastníte se ať už infoschůzky nebo individuální schůzky. V ten moment na mě většina studentů i rodičů má spousty dotazů. Poté co se domluvíme na typu toho programu a dané lokalitě, tak já pošlu rodičům smlouvu o zprostředkování, na základě uzavřené smlouvy pak posílám studentovi přihlášku. Většinou ta přihláška trvá 2-3 týdny k vyplnění, je potřeba myslet na to, že student musí zajít i ke svému obvodnímu lékaři, potřebuje 2-3 doporučení, výpis známek. Samozřejmě i absolvuje základní test angličtiny a v momentě kdy to má kompletní, tak se ta přihláška odesílá do Spojených států.

Bára Kobrová: Já se Jani ještě vrátím k té zdravotní stránce. Tam mě napadá mnoho podotázek. Ať už co se týká různých očkování, povinných, případně možná některých, která jsou v rámci nějakého doporučení. Ale i z toho pohledu, když má nějaký potenciální student třeba různá jídelní omezení nebo se s něčím dlouhodobě léčí. Je to vnímáno jako překážka nebo dá se opravdu se vším pracovat? Tak jak to je z tvé zkušenosti?

Jana Rule: Já tvrdím to, že s každým studentem umím pracovat, pokud student tomu jde opravdu napřed. Vezmu to popořadě, co se týče očkování, tak musím říci, že máme se Spojenými státy velice podobný očkovací kalendář. Je tedy pravda, že některá očkování navíc, jako je třeba A i B žloutenka a některé školy požadují i očkování na meningitidu. Nicméně není nutné v době podání přihlášky mít všechna tato očkování kompletní. Stačí pokud studenti nebo rodiče nesouhlasí nebo nejsou příznivci očkování takto najednou, tak je možné vyčkat a na základě toho umístění až pak podle požadavků školy, případně to očkování doplnit. Musím zmínit, že již očkování na covid, což bylo v minulosti povinností, tak už povinností není a studenti můžou odlétat do Spojených států bez problémů i bez očkování. Pak jsi zmiňovala další stavy a komplikace. Mě napadají, největší takovou komplikací jsou alergie, ale i s tím se dá pracovat a speciálně, když se student přihlásí s dostatečným předstihem, tak aby ta americká organizace měla dostatek času na nalezení vhodné rodiny, tak já tvrdím opravdu, že nic není překážka, jenom se to do té přihlášky musí vyplnit opravdu velice důkladně. Mluvím hlavně o alergiích typů na psa a na kočku, protože je spousta amerických rodin, víš to sama ze zkušenosti, že většina amerických rodin toho psa nebo tu kočku mají v mnoha a mnoha případech mají i několik kousků.

Bára Kobrová: Já si teď uvědomuju, že vlastně moje hostitelská rodina musela být velkou výjimkou, protože my jsme žádného domácího mazlíčka neměli.

Jana Rule: Tak to jste byli, řekla bych netypická americká rodina, protože každoročně takových rodin mám jako opravdu jednu dvě. A právě tyto se rodiny ponechávají pro ty studenty, kteří vědí, že nesmí žít za žádných okolností, buďto se psem, s kočkou nebo s obojím. V momentě, kdy jenom nějakým způsobem lze ta alergie trošku po zdravotní stránce korigovat, ať už třeba léky nebo jenom třeba tím, že ten pes nechodí do pokoje nebo do té ložnice toho studenta, tak samozřejmě je to na vzájemné domluvě a taky to závisí na tom, jak hodně alergický ten student je.

Bára Kobrová: A zdravotní omezení nějakého vážnějšího typu, někdo, kdo se s něčím opravdu dlouhodobě léčí, musí být třeba pod lékařským dohledem?

Jana Rule: Se všemi těmito případy zkušenosti mám, řeším to velice individuálně. Snažím se, aby právě komplikace tohohle charakteru nějakým způsobem nenarušovaly nebo neznemožňovaly výjezd těch studentů, protože za mě by mělo být povinností vycestovat v rámci střední školy do zahraničí. Takže se snažím umožnit to studium a ten výjezd opravdu pro každého. Se vším se dá pracovat, ať už to jsou třeba různé intolerance nebo nějaké zdravotní komplikace, ať už to jsou problémy se srdcem nebo třeba opakované migrény, ale znovu říkám, je potřeba se přihlásit s dostatečným předstihem a velice důkladně vyplnit ze zdravotnického hlediska tu přihlášku a ty materiály, aby jak ta rodina, tak ta organizace, tak ta škola byla připravená na případné komplikace a věděla, jak se to dále řeší.

Bára Kobrová: Předpokládám, že doporučení z tvé strany je rozhodně nic nezamlčovat.

Jana Rule: Úplně rozhodně.

Bára Kobrová: Stalo se ti někdy, že by student nebyl vybrán?

Jana Rule: Těchto případů mám velice, velice málo. Téměř musím říct, že takzvaně garantujeme umístění, ač to nemám ve smlouvě a bohužel po době covidové už to ani i ty americké organizace takzvaně nemůžou garantovat. Je to právě z toho důvodu, čímž jsme si prošli v době covidu, protože najednou bylo všechno vzhůru nohama. A já teda musím říct, že Spojené státy americké byla jediná země na světě, kde ty programy i přes Covid nadále fungovaly, takže všechny děti, které odletět chtěli, tak odletěli a ten rok nebo ten půlrok ve státech absolvovali. Ale samozřejmě pak může být taková souhra náhod a pak v konečné fázi, ale i třeba odmítnutí ze strany studenta, kdy mám za sebou, kdy student byl alergický na kočky a psy, do toho nesměl lepek a do toho byl alergický na ořechy a vlastně nenalezla se taková rodina, která by vzala a měla tu zodpovědnost a kuráž se o takové dítě starat v blízkosti státních středních škol, ale organizace našla soukromou střední školu, kde i vyjednala to, že student nemusel platit školné, které jenom tak mezi námi bylo ve výši 20 000 dolarů, takže řekla bych prestižní střední škola, ale tato škola byla nábožensky založená a student a rodiče tady s tím nesouhlasili a to v ten moment jsme se vlastně na další spolupráci nedomluvili. Tohle je jeden z velice mála, mála případů. Jinak musím říct, že vždycky to párování jako vyjde a dostaneme se k tomu v našem dalším díle, kde budeme probírat trošičku více do detailů hostitelské rodiny a to, jak to v těch hostitelských rodinách probíhá a ty lokality a jak to tam vypadá.

Bára Kobrová: Pojďme teď ještě trošičku k té formální stránce. Napadají mě například víza. Jaký typ víz je potřeba, jestli toto student si řeší sám, případně CCI mu s tímto pomáhá?

Jana Rule: Tak studenti samozřejmě musí zažádat o studentské vízum, je to i název toho programu J1, takže student zažádá o vízum. Já pro své studenty každoročně většinou červnu o víkendu dělám takzvanou předodletovou přípravu a součástí té předodletové přípravy nejenom, že probíráme různá témata a různé komplikace, jak vše řešit, ale velkým tématem je právě i vyřizování víz. Studenti ode mě dostanu velice detailní manuál, má to 45 stran. Je to opravdu tak, že na každý dotaz je různorodá varianta odpovědi, takže pokud sledují můj manuál a jdou přesně podle těch instrukcí, tak si myslím, že není problém vyplnit žádost o vízum. Většina studentů, kteří nenavštívili Spojené státy americké, tak musí absolvovat i velice krátký pohovor na ambasádě v Praze. Ti, co mají ESTu nebo třeba v minulosti jakýkoliv typ víza, tak na ambasádu nemusí. Studenti na ni zašlou pas, to vízum jim americká ambasáda do pasu vydá a pas pošle zpět.

Bára Kobrová: Je to taky garantováno, že americká ambasáda vydá vízum každému žádajícímu studentovi?

Jana Rule: Garantováno to není. Se Spojenými státy bohužel garantováno není vůbec nic, ale musím říct, že od doby vzniku CCI v 90. Letech se nám nikdy nestalo, že by studentovi zamítli vízum. Takže tuto zkušenost nemám a doufám, že mě v dalších několika desítkách let nečeká.

Bára Kobrová: Obava o bezpečnost dětí, to bude možná jeden z hlavních strašáků rodičů. Ta představa, že pošleš dítě na 10 měsíců, kamsi k cizí rodině za oceán. Možná ne každý je takový 

Jana Rule: Dobrodruh?

Bára Kobrová: Děkuji, ano dobrodruh. Pojďme se na to podívat trošku teďka z té současné geopolitické situace, protože jistě od té doby, kdy agentura funguje se toho ve světě mnoho změnilo, tak jestli dostáváš nějaké dotazy tohoto typu. A potom samozřejmě ta samotná situace na středních školách v Americe, kdy se můžeme v médiích počítat různé příběhy, tak jak to vidíš?

Jana Rule: Samozřejmě, že ta situace se od devadesátých let změnila, na druhou stranu já jsem na tom programu byla rok 96-97. Chodila jsem na velice prestižní státní školu a už tenkrát jsme do školy vcházeli bezpečnostním rámem. Ta situace bych řekla, že není o moc jiná, než bylo tenkrát jenom díky sociálním sítím a internetu se o spoustě událostí ví mnohonásobně rychleji. Já ještě do loňského prosince jsem měla pocit v České republice absolutně největšího bezpečí a bohužel poté, co se stalo loni před Vánoci v Praze, tak už tvrdím to, že sama mě samotnou nenapadá žádná lokalita, která by byla na 100 % bezpečná. Většina těch škol, která hostí studenty, tak vzhledem k tomu principu toho programu, kdy ten student studuje na té státní škole zdarma a neplatí školné, tak je to spojené zase s daňovým přiznáním té dané lokality a těch jejich obyvatel. Takže většina těch studentů opravdu chodí na školy, které jsou ze středních nebo z vyšších středních příjmových skupin, a to jde samozřejmě ruku v ruce i s tou bezpečností. Ta bezpečnost na středních školách je ve spousta případech i umocněna třeba tím, že studenti nesmí nosit batohy, můžou opravdu nosit jenom jakoby knížku a svačinu v ruce. V mnoha školách se prochází bezpečnostními rámy. Já tvrdím to, že bohužel na zeměkouli nevíte, kde a kdy se něco takového, takhle špatného prostě může stát. Já to moc ťukám, tu zkušenost díkybohu nemám a všichni mí studenti jsou a byli a doufám že budou v absolutním bezpečí.

Bára Kobrová: Děkuji moc za tento díl, kde jsme vlastně měli možnost si říct, proč Spojené státy jsou například tou nejlepší volbou. Ale samozřejmě preference studentů může být různá, takže nebojte se Jany případně doptat i na jiné za mě. Nás čeká v dalším díle téma hostitelských rodin, a to ať už co se týká umístění do rodin, ale i například z pohledu náboženství, to bude určitě taky jedním z témat, ale i to, co je povinností těch jednotlivých rodin poskytnout tomu studentovi, co by měl být běžný standard a jak by se ten student v té rodině měl chovat, aby opravdu ty vztahy fungovaly oboustranně dobře. Děkuji tedy Jani za tento díl.

Jana Rule: Já taky a budu se těšit na další.