4. díl – Americké střední školy

Bára Kobrová: Vítejte u dalšího dílu podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová, jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů a spolu se mnou je tu majitelka agentury Jana Rule. Ahoj Jani.

Jana Rule: Ahoj Baru.

Bára Kobrová: V dnešním díle nás čeká téma středních škol, na které jsou studenti umisťovaní. Podíváme se na to hodně z pohledu organizačního velikosti možnosti výběru předmětů, ale I možná připravenosti a povinností studenta směrem ke školám a opačně. Tak pojďme na to. Já začnu asi úvodní otázkou obecnějšího rázu, a to z tvého pohledu, jaký je hlavní rozdíl mezi školstvím, středoškolským, školstvím v České republice a ve Spojených státech.

Jana Rule: Tak hlavním rozdílem je jedno dané specifikum, kdy my máme devítiletou základní povinnou docházku a pak většinou 4 roky Střední školy zakončené maturitou a ve Spojených státech mají 8 let základní školy a poté 4 roky střední školy s tím hlavním rozdílem, že ve Spojených státech amerických neexistují, nebo téměř neexistují specializované školy jako střední školy jako u nás, což znamená, že valná většina všech studentů chodí na tzv. High school. Je to pro občany Spojených států povinná docházka vlastně až do těch 18 let a tím hlavním rozdílem v jejich školství je to, že mimo to, že mají, američtí studenti, samozřejmě určité povinné předměty, tak v rámci té střední školy mají hodně hodně na výběr a každý vlastně z těch studentů si vybírá na každý ten semestr a na každý ten školní rok různorodé předměty a stejně tak I různorodou úroveň. Což znamená pro našeho studenta z Čech nebo zahraničního studenta, kdy nastoupí, většinu je zařazen podle věku, nikoliv podle toho, v jakém ročníku skončil tady v Čechách. Takže když dám příklad, že student skončí devítiletou střední školu a nastoupí do spojených států na střední školu ,tak je v hodně případech zařazen do druhého nebo I klidně do třetího ročníku, závisí to opravdu na datu narození a kam si ho ta škola zařadí a posléze si vybíráte ty předměty podle toho, jak mu je to příjemné, jaké možnosti ta škola nabízí.

Bára Kobrová: Ještě mě k tomuto napadá délka vlastně těch programů, protože my jsme v minulém díle i v úvodu probírali to, že zpravidla se jedná o deseti měsíční pobyty, které pokryjí vlastně ten školní rok, posílá CCI I studenty na kratší studijní dobu, třeba jednoho semestru?

Jana Rule: Ano, samozřejmě, nejenom na 10 měsíců je možnost toho klasického programu, ale je zde I kratší možnost na pět měsíců buďto se začátkem v srpnu nebo se začátkem v lednu. Já osobně nejsem příznivec těchto kratších programů, protože jak všem studentům a rodičům říkám, tak poměr cena výkon je opravdu neporovnatelná s tím, co ten student absolvuje a získá za těch 10 měsíců, navíc pětiměsíční programy je téměř stejně drahý jako desetiměsíční program, tomu se určitě budeme věnovat některým z dalších dílů. A navíc, když už teda nepřesvědčím studenta na 10 měsíců, tak vždycky doporučuju, aby započal to studium pěti měsíční v srpnu, protože pak jsou přece jenom trošičku otevřená vrátka na to, když by se student rozhodl to prodloužit na celý školní rok.

Bára Kobrová: Na to jsem se chtěla zeptat, jestli je potom možnost zůstat dál?

Jana Rule: Ano. V některých případech to lze. Samozřejmě je nutné začít vyjednávat o možném prodloužení téměř zpočátku, nemyslím tím hnedka na začátku školního roku, kdy též školní začátky můžou být kdykoliv už v srpnu, nezačíná se jedním termínem po celých státech, ale každý ten district má začátek toho školního roku samostatně. Je to v rozmezí od 1.
Srpna do až 15. Září, takže většinou když studenta nepřesvědčím tady v Čechách, aby odjel na 10 měsíců, tak bývá to velkým pravidlem, že v průběhu října se mi ti studenti hlásí s tím, že žádají, co mají udělat pro to, aby to prodloužení šlo. Upozorňuju na to, že to prodloužení stojí další poplatek, protože se musí prodlužovat vízum a prodlužovat veškeré ty organizační záležitosti, takže už I z tohoto pohledu já doporučuji se přihlásit na celých 10 měsíců. Tady rozhodně o nic nepřijde, naopak tím jenom získá. 

Bára Kobrová: Jaká je představa studentů versus potom ta realita ve Spojených státech, co se týká té školy jako takové, protože odjíždí student z českého školství je tady zvyklý na nějaký systém, který se pojďme si říct na rovinu, za ty poslední roky možná desetiletí úplně nezměnil, a to narážím na zkoušení, memorování apod. ten systém v Americe je úplně jiný, můžeš ho tedy trošičku popsat?

Jana Rule: Já bych řekla, že hlavním rozdílem je možnost výběru svých vlastních předmětů, kdy ve Spojených státech je na většině škol tzv. 8hodinový den a každý z těch studentů to může uchopit tak jako svůj vysokoškolský program, takže na každý ten semestr si může volit předměty podle toho, co ho baví a o co se zajímá. Samozřejmě, že úkolem toho zahraničního studenta je si zvolit nějaký druh angličtiny, musí to být nebo může to být jakýkoliv druh, může to být literaturu a může to být spíše, může to být Creative writing opravdu cokoliv, co je spojené s tím jazykem. A druhým povinným předmětem je americká historie. Je přece přirozené, aby ten student se naučil alespoň základy historie země, kde rok studuje. Zbývající předměty si studenti volí pomocí svého counselor, což je školní poradce. Ty jsi zmiňovala takovéto memorování a zkoušení u tabule. To ve Spojených státech vůbec neexistuje. Ten přístup k těm studentům je velice přívětivý, hodně se dbá na to, aby studenti uměli pracovat ve dvojicích nebo ve skupinách, hodně se dbá na to, aby si studenti uměli získat informace, nejenom si je zapamatovat, ale aby s těmi informacemi uměli pracovat, aby uměli zpracovávat prezentace, aby uměli psát eseje, neexistuje zkoušení u tabule, takže ty studenti nechodí do školy vystresování, jestli zrovna to písmenko dneska padne na ně. O všech testech a o všech písemkách se ví dopředu. Já bych řekla, že všeobecně takové motto těch amerických učitelů je to dostat z toho žáka co nejvíce, co vědí, nikoliv ho nachystat na tom, co ten student neví.

Bára Kobrová: Což je ten hlavní rozdíl v tom, že oni opravdu rozvíjejí potenciál každého studenta versus, tedy to ukázat, poukázat na ty chyby. No, tak tady určitě souhlasím. Já to doplním možná ještě o můj pohled, kdy pro mě asi tím hlavním rozdílem mimo to, co jsi teď popsala, bylo I množství domácích úkolů. Ale ne takový těch typických domácích úkolů, jako jdu si tady spočítat několik příkladů z matematiky, ale v rámci třeba předmětu právě zmiňované US historii zkrátka načíst si nějaké období, v něčem se sám doma dost dovzdělat, protože zkrátka ta hodina, I když ono to je vlastně devadesáti minutovka.

Jana Rule: Ne úplně vždycky, ty jsi možná byla zvyklá na devadesáti minutové bloky, ale většina škol má koncipované na 42 až 51 minut.

Bára Kobrová: Tak my jsme měli opravdu hodinu a půl.

Jana Rule: Takže jste neměli ale 8 předmětů nebo 8 hodin za den, ale měli jste vlastně 4 jakoby dvouhodinovky. 

Bára Kobrová: Ano. 

Jana Rule: Měli jste teda systém AB AB. Kdy pondělí středa pátek byl určitý rozvrh a úterý čtvrtek a pak se to po týdnu vždycky střídalo.

Bára Kobrová: Je to tak.

Jana Rule: Jo, v tomto systému jede taková pětina škol. Zbývající čtyři pětiny opravdu jedou v tom systému osmi hodin, kdy každá z těch hodin má opravdu, a říkám co tak zvláštní 41 až 52 minut, ale oni pak mají různorodé dny, kdy třeba pondělí a čtvrtek je delší den, což znamená začátek třeba v 7 a končí se třeba ve 2:50. A v pátek se začíná třeba 7:30 a skončí se v 1:30. Tak z tohohle důvodu říkám, to rozmezí těch hodin, je to pro nás netypické. Máme u nás pocit, že vždycky škola začíná v 8 a hodina má 45 minut, ale ve Spojených státech to takhle není.

Bára Kobrová: Děkuju za doplnění, teď jsem se něco dozvěděla nového. Nicméně vrátím se ještě k těm domácím úkolům. Byly to zkrátka různé výpisky eseje, to potom vlastně se vrátit do té třídy a nějakým způsobem způsobem třeba I odprezentovat to, co jsme se zjistili, naučili v nějakém širším kontextu. Určitě v tomto případě zařazeno, zařazená schopnost kritického myšlení si vůbec ty informace vyhodnotit a potom je diskutovat v té třídě. Takže tady to byl asi za mě jako velký rozdíl, že jsem odcházela s těma bichlema a fakt jsem ještě u toho ležela a vypisovala a učila se. Ale vlastně to bylo hrozně příjemný, protože přesně tam odpadlo to stresování se a učení se a memorování se na další dny, jestli náhodou nepřijde nějaká písemka, protože jak bylo řečeno, všechny ty testy většinou byly nahlášeny.

Jana Rule: Tak máš Báro ještě zkušenost takovou, že se ti třeba nějaká písemka, protože ty písemky se tam samozřejmě píšou nebo I eseje. Třeba nepovedla a dostala si špatnou známku a co se pak dělala?

Bára Kobrová: Nemyslím si, že jsem dostala úplně jako Fko.

Jana Rule: Což je za pět.

Bára Kobrová: Ale určitě ze začátku v těch prvních měsících, kdy opravdu jazyková bariéra byla ještě poměrně velká, tak tam jsem ty známky měla horší, tak kolem těch našich trojek, ale zase ne ve všech předmětech.

Jana Rule: Mně se velice často rodiče a studenti ptají, jak dlouho ta jazyková bariéra trvá. Já říkám dva až tři měsíce, je teda pravda a to nechci znevažovat tvoje znalosti, když si odlítala do Spojených států, ale já když jsem odlítala v moje znalosti byly na tu dobu velice obsáhlý, ale v porovnání s dnešními znalostmi jako téměř minimální neexistovaly žádného online překladače atd, takže já jsem jela ještě jako s klasickou bichlí slovníkem s sebou. Zvládla jsem to, protože jsem se neustále ptala, ty když jsi odlítala, tak samozřejmě už tyhle možnosti byly, asi tvoje znalosti byly větší, ale samozřejmě ta doba, jak říkáš, 3-4 měsíce, doba se mění ta znalost I angličtiny těch studentů, jako opravdu neskutečným způsobem stoupá, ale I tak je znát, že ten student není zvyklí samozřejmě na tu výuku a na ten přednes ze strany těch učitelů a na hovorovou angličtinu, takže přeci jenom ta jazyková bariéra tam pořád hraje velkou roli.

Bára Kobrová: Ale zpět teda k tvé otázce těch horších známek, jo, ze začátku tam určitě, určitě byly. A nebylo to ale nikdy v té fázi, že by se to muselo nějak řešit.

Jana Rule: Já jsem narážela na to, že moje zkušenost, skrz moje studenty je taková, že v moment když se někdy něco nepovede, tak nechce, aby ten student řekl teď to nechám být a za dva ze tři týdny bude další test nebo písemka a já si to vylepším. Naopak chce to jít velice aktivně za tím učitelem, požádat ho o pomoc a moje zkušenost a zkušenost mých studentů je taková, že všichni jsou vlastně strašně šťastní, když vám můžou pomoct a můžou něco vysvětlit, ať už to jsou spolužáci nebo to jsou učitelé, kteří si opravdu udělají čas I na soukromou konzultaci mimo vyučovací hodiny, takže využít tohohle momentu, když se někde něco nepovede, říci si o tu pomoc, protože nikdo za studentem, když něco nepovede, nebude chodit a nebude říkat, Jé, ty máš pětku, tak co s tím budeš dělat? Ten student opravdu musí aktivně nebo veškerou pomoci vždycky říct sám a pak ta pomoc je mu velice vřele nabídnuta, ale nikdo nikoho vodit za ručičku po americký škole nebude.

Bára Kobrová: Což je ale ta velká škola právě v tomhle tom přístupu naučit se říct si o tu pomoc a všechno opravdu aktivně řešit, protože to si myslím, že je ten hlavní rozdíl v mentalitě, toho jak se třeba celkově učí tady, nebo jak se učí tam, že opravdu oni jsou. A je to daný I tou jejich spontánní jako charitativní náturou, že rádi, rádi pomůžou. My jsme tím trošičku už teda otevřeli to téma, v uvozovkách, problémů s prospěchem, ale co nějaké problémy, ať už by se mohli týkat třeba šikany nebo něčeho takového, tak jak se třeba setkala se s tím a jak se to případně řeší?

Jana Rule: Bohužel těch studentů samozřejmě je spousta, těch zkušeností, je spousta těch, ty lokality jsou velice různorodý a I na českých školách se šikana děje a stejným způsobem, jako tyhle komplikace, se dějí na školách všude po světě. Já vždycky doporučuju, co jsme zmiňovali I v rámci téma hostitelské rodiny, že komunikace je absolutním klíčem k úspěchu, platí to jak v rodině, tak to platí ve škole, platí to I k směrem ke komunikaci ke mně. Z tohohle důvodu já, píšu ty reporty, kde se opravdu zajím, jak se ty studenti mají. Na prvním místě, v moment kdy něco takového se stane, tak je potřeba dojít za tím školním poradcem. Každý ze zahraničních studentů má svého vlastního poradce ve škole, se kterým nemusí řešit jenom výběr těch předmětů, ale I případný problémy nebo změny těch jednotlivých hodin nebo předmětů. Nezmínili jsme tady jeden fakt při výběru toho stávajícího rozvrhu, na věčný škol to funguje tak, že po prvních dva až třech týdnech se teprve ten rozvrh jakoby uzamkne, takže student na začátku má možnost výběru nejenom druhu předmětů, ale I úrovně. Funguje to trošičku více jako na vysokých školách a ten moment každý z těch studentů má svůj vlastní rozvrh. Neexistuje tedy jedna skupina, která by obcházela ty předměty, ale všichni jsou jako mravenci v rámci té školy a pobíhají si opravdu po těch svých předmětech. A pokud student zjistí třeba ze týden, že mu určitá úroveň nevyhovuje, že je to třeba moc lehké a na to upozorňuju já, že je ze začátku potřeba si spíše vzít těžší předměty, protože díky jazykové jazykové bariře přijdete na to, že za pár týdnů všemu budete rozumět. A když to bude těžší předmět, tak jste tam kvůli tomu, abyste se něco naučili, nikoliv abyste to tam proseděli.

Bára Kobrová: Tady doplňující otázka, Může si tedy student vybrat úrovně těch jednotlivých předmětů?

Jana Rule: Úplně stoprocentně. Navíc spousta studentů, kterým je třeba 17, 18 let a jsou tady z velice kvalitních gymnázií, tak kolikrát rodiče mají obavy, že v americké školství je pro ně nedostatečné, za mě to absolutně není pravda. Tu úroveň jednotlivých předmětů si volí student sám a může si volit také takzvané  AP Courses, což jsou jakoby přípravné kurzy nebo úrovně na vysokou školu. A i z vlastní zkušenosti, ze zkušenosti mých studentů, musím říci, že jsou to úrovně, který odpovídají I klidně třeťáku, čtvrťáku na našich gymnáziích. Je to spíše o tom, jakou volbu ten student zvolí.

Bára Kobrová: Jestli dovolenou, anebo opravdu studijní pobyt.

Jana Rule: Přesně tak.

Bára Kobrová: Děkuju za ty odpovědi. Pojďme ještě možná zpátky k nějaké připravenosti a povinnosti studenta.

Jana Rule: Tak základní povinností vzhledem k tomu, že ta státní škola nedostává zaplaceno, neplatí se školné, je to vlastně charitativní akce, té státní střední školy. A to školné na jednoho zahraničního studenta je v průměru mezi 15 až 20 000 dolary, tak zas samozřejmě, což platí ta škola s vlastního rozpočtu, to je nutné si uvědomit, takže I student, který tady si zaplatí program, tak je vlastně v pozici, kdy dostalo od americké střední školy takové jakoby stipendium nebo privilegium toho, že nemusí platit škol né. Mluvím pořád o programu J1 a v tento moment, je tou povinností toho studenta, je samozřejmě docházka do školy. Je to studentova práce, je to ten důvod, proč má to vízum a může v těch Spojených státech být. Další povinností je nemít horší známky než za C, což je 70%. Samozřejmě není to tak, že když vám ujede jedna písemka nebo se něco nepovede, že okamžitě by byl průšvih, ale když se to stane třeba najednou ve vícero předmětech a trvá to déle než 2 až 3 týdny, tak samozřejmě je povinností toho studenta se domluvit s učiteli jakým způsobem se ty známky napraví a co má ten student dělat pro to, aby plnil tu kvótu nebo tu základní minimum a vracel zpátky zase škole to, že na té škole může studovat. 

Barbora Kobrová: A co Dresscode?

Jana Rule: Tak s dresscodem, musím říct, že každý rok mám různorodé zkušenosti, protože každá ze škol má ten dres absolutně rozdílný. Nezažila jsem posledních pár let na žádné státní škole, že by byly uniformy. Uniformy jsou většinou specialitou soukromých středních škol a I bych řekla, že tam se ta situace velice, velice rozvolňuje. Základním dresscode je podle mě mít jako při všem oči otevřený. Holky by si měli dávat pozor na to, že nekoukají ramínka od podprsenky, samozřejmě příliš krátké kraťasy nebo sukně. Samozřejmostí by neměli být vulgární nápisy na tričkách, dávat si na tyhle detaily pozor, protože opravdu ten učitel je tam z pozice toho soudce, který když rozhodne, že holčina má moc krátkou sukni, nebo chlapec přišel s tričkem, které není vhodné pro školní prostředí, tak buďto během 5 minut se ten student přestrojí, takže u mě na škole se stávalo docela často, že se pak běželo do skříňky a brali si třeba holky I kluci oblečení na tělocvik a chodili celý den prostě v teplákovce, protože to přehnali s krátkou sukni, anebo se třeba taková mikina nebo tričko celý den nosila naruby. Máš s tím zkušenost?

Bára Kobrová: No, musím říct, že ano, a to právě jsem si uvědomila, jak neuvěřitelnou svobodu tady máme v Evropě, potažmo v Čechách, protože mám pocit, že někteří nosí různý věci. A nebylo úplně běžný, že by tady ten místní učitel profesor ho prostě vrátil domů zpátky s tím, ať se převlékne, ale tam jsem toho byla svědkem opravdu velmi často. Ať už, jak říkáš, ramínka od podprsenek, odkrytá ramena nebo příliš krátké sukně. Nestalo se to přímo mě, já jsem si na to dávala pozor, ale stávalo se to velmi běžně.

Jana Rule: Tak já pro tyhle případy říkám, že je důležitý první týden školy být přítomen na všechny různá setkání a poslechnout si, většinu to bývá v tělocvičně tzv. Assembly, kdy na začátku školního roku někdo ze starších ročníků provede ty prváky, druháky a zahraniční studenty nejenom dresscodem, ale všeobecně pravidly té školy, držet se toho a opět, když něco nevím, tak se zeptám. To je odpověď absolutně na všechno.

Bára Kobrová: Pojďme ještě k velikosti těch jednotlivých středních škol, s čím se může student, který jede na zahraniční program setkat.

Jana Rule: Ta škála je opravdu velice široká. Mám studenty, kteří jsou umístění na velice malých školách, ať jim mluvím o třeba 90 nebo 120 studentech na celé střední, ale taky mluvím o školách, které mají třeba 4500 studentů. Já sama jsem chodila na školu, která měla přes 4000 studentů, takže to byla, byl to neskutečně obrovský komplex včetně několika bazénu, zimního stadionu, tenisových hřišť. fotbalového stadionu. Opravdu spíš pro nás jak vysokoškolský komplex. Všechno má své plus a všechno má své mínus. Já osobně nejsem zastáncem toho, že je správně absolutně malá škola, absolutně velká škola. Na malé škole plusy jsou ty, že se ne všichni. 

Bára Kobrová: Čemu říkáš malá škola? 

Jana Rule: No, malá škola je těch 100, 120 studentů. Není to úplně tak pro každého. V rámci přihlášky může student zvolit, jestli je ochotný nebo dovede si představit život na škole, která by byla takto malá a měla třeba jenom 120 studentů. V průměru bych řekla, že taková klasická velikost americké školy je řádově 600, 800 studentů až třeba 2000. Cokoliv pro mě nad 2000 je velká škola, na druhou stranu čím větší škola, tím větší samozřejmě je nabídka jak předmětů, tak mimoškolních aktivit. Čím menší škola, tak zase za mě se lépe tvoří vztahy, protože se ti studenti potkávají častěji a odpadá tam takovýto skupinkování se a člověk se tam lépe začlení.

Bára Kobrová: V rámci každé školy, jak bylo řečeno, si student vybírá předměty. Z čeho tedy může vybírat?

Jana Rule: Tak, teď bych potřebovala, abyste mě nebrali za slovo. Je to moje rozdělení, ale myslím si, že tím přiblížím trošičku více ten koncept, jakým způsobem to americké školství funguje, takže většina škol má v nabídce tzv, já tomu říkám, gymnaziální předměty, což je samozřejmě biologie, chemie, matematika, už zmíněná angličtina, různé jazyky, fyzika, Základy společenských věd atd. To je taková povinná skupina. No a pak tam jsou desítky a desítky dalších předmětů, které můžou být I třeba jako mimoškolní aktivity, ale ten student si je může vzít I jako v rámci toho svého školního dne jako předmět. Samozřejmostí jsou jsou různé hodiny, ať už ekonomického směru, právního směru, úvod třeba do zdraví, první pomoc, vaření, fotografování, I různé sporty můžou být v rámci té školní výuky, třeba jako poslední hodinu si student může vzít posilovnu, místo tělocviku a pak vlastně I odpoledne se věnovat posilování. Takže ta různost je opravdu obrovská. 

Bára Kobrová: Vzpomeneš si jaký předměty jsi měla ty? 

Jana Rule: Já vím, že nejsem přítel úplně nebo mým ne nepřítele, ale ne úplně mým oblíbeným předmětem je matematika, takže jsem si tenkrát zvolila geometrii. A na to, že jsem tady nebyla takový expert, tak tam musím říct, že jsem jako excelovala a sama to vidím, ale zpětně, že jsem udělala chybu a měla jsem si vzít rozhodně jako těžší úroveň. Pak jsem měla francouzštinu a němčinu. Měla jsem v rámci angličtiny předmět tzv. Speach, což je nauka k proslovu a k mluvení k veřejnosti. A to musím říct, že první dva tři měsíce před každou hodinu jsem byla zpocená a téměř jsem měla na krajíčku, protože to pro mě bylo velice náročné mluvit před třídou 15, 20 lidí a před učitelem, ale možná díky té roční docházce na americkou školu v rámci hodně speach. V dnešní době nemám problém mluvit na veřejnosti. Pak jsem namísto tělocviku měla tancování, zbývající předmět vím, že jeden semestr jsem měla fotografování, což mě hodně bavilo, a na další semestr si myslím, že jsem měla ekonomiku. Ty si pamatuješ Baru svoje předměty?

Bára Kobrová: Jo, pamatuju. Měla jsem ten tělocvik, a to musím říct, že jsem si užívala, protože jsem pochopila, že americké dívky si tělocvik neberou, takže jsem tam byla já a hromada kluků. Já jsem celej ten rok hrála ping pong s učitelama, ale jako na úplně neuvěřitelný úrovni, na kterou vím, že se už jako ani nedostanu, takže tam jsem si získala respekt, jakto, že ta malá blondýna z Evropy tady poráží v pinpongu učitele. Co mě hodně bavilo, tak byla psychologie, to bylo z těch volitelných předmětů. Zmiňovala jsem v jednom z rozhovorů comprehensive Raligions, což bylo náboženství, ale rozhodně ne v tom duchu, že bychom si četli z Bible, ale opravdu my jsme šli od prvopočátku historie vlastně každého náboženství. Bavili jsme se hodně o tom, jak vzájemně respektovat, to bylo hodně obohacující. A potom, co mě bavilo velmi a co můžu doporučit, tak byla drama class. Protože my jsme trénovali, není úplně to správný slovo, my jsme zkoušeli několik her v průběhu toho roku, a to bylo nejlepší škole angličtiny.

Jana Rule: Ale to jsi měla jako mimo školní aktivitu? 

Bára Kobrová: Měla jsem to jako volitelný předmět. 

Jana Rule: Tak hodně podobně jako já jsem říkala, že jestli někdo třeba vezmeme tu posilovnu jako poslední předmět a pak v tom může pokračovat v rámci mimoškolních aktivit, tak stejným způsobem jsi měla drama. Takzvané divadlo.

Bára Kobrová: Ano, ano. Takzvané divadlo. Měli jsme muzikál, který jsme zkoušeli. Byla to obrovská sranda, spoustu zážitků, slovíček, potom vlastně několik představení. Já, protože jsem tady Čechách roky závodně tancovala, tak jsem vlastně dostala I cenu za nejlepšího tanečníka, takže bylo to moc hezký, strašně ráda na to vzpomínám a utužilo to hodně ty vztahy, což bude předmětem našeho dalšího tématu, takže nebudu zabroušovat úplně do detailu.
A potom tu klasiku byla zmiňovaná americká historie, matematika, angličtina a já jsem měla I tu již zmiňovanou biologii.

Jana Rule: Dobrá, je nějaký předmět, který zpětně si říká, že sis měla vybrat jinak třeba na té vyšší úrovni, kde ses třeba trošku nudila?

Bára Kobrová: Myslím si, že byl prostor v matematice, že tam jsem se zbytečně bála jazykové bariéry a vlastně bych bývala zvládla mnohem víc. Trošičku mě to potom tady zpětně dohnalo. Troufám si tvrdit, že potom postupem času I úroveň ty angličtiny.

Jana Rule: Takže I já děkuju, že jsi to takhle odsouhlasila, že zpětněji je potřeba na sebe mít trošičku větší bič z prvopočátku a větší nároky a začlenit se do spíše těžkých předmětů, protože to je právě to, co toho studenta posouvá dopředu. Nejenom znalostí, co se týče slovní zásoby, ale I znalostí v rámci toho daného oboru.

Bára Kobrová: My jsme to téma opravdu bohatě pokryli. Řekli jsme si o velikosti školách, výběru předmětů, úrovních těch jednotlivých předmětů, ale I zařazení věkového rozpětí. A teď čistě teoreticky jsem student, kterému se v Americe velmi líbí. Mám ty možnosti, že tam můžu zůstat, tak můžu tak můžu tu školu ukončit maturitou a případně tam třeba I zůstat déle?

Jana Rule: Tak, ona to se mě velice často studenti ptají, většinou v období únor březen, kdy jsou nadšení a potřebují v Americe zůstat a pokračovat dále ve studiu. Program J1 je jedinečný na jeden školní rok v rámci střední školy, takže málokdy lze pokračovat ve studiu na stejné střední škole. Pokud student odjede tak, že splní všechny kredity a ta škola to umožňuje, tak je možné dostat tzv.Diploma, v Americe neexistuje maturitní zkouška, ale je to zcela v kompetenci, tedy ne školy, jestli se rozhodne tomu studentovi toto umožnit či ne, takže já vždycky říkám studentům spíše nepočítá s tím, že ten diplom obdržíte navíc u nás nostrifikace, což znamená uznání toho amerického diplomu, je téměř nemožná a vysoké školy americké Středočeský diplom nepovažují za ukončení střední školy, takže je to fajn ten diplom dostat, ale je to taková ta ozdoba do rámečku, jak já říkám nad postel. Jinak pak studenti, pokud třeba po druháku nebo po třeťáku tam chtějí zůstat další školní rok, tak jedinou možností je tzv.
Program F, kdy je nutné zjistit, jestli ta škola ta škola má akreditaci na to hostit ty studenty v rámci tohoto daného víza, v ten moment ale ten student už platí školné a v rámci toho programu se platí I příspěvek hostitelské rodině, což v ten moment náklady na ten program jsou troj až pětinásobné. Takže ne mnoho studentů tímto způsobem pokračuje, protože je to finanční opravdu velice náročné.

Bára Kobrová: Co když je někdo extrémně dobrý v nějakém ze sportu a ta škola třeba sama projeví zájem, o to si ho tam nechat stávají se takové situace, nebo?

Jana Rule: Já úplně s tímto způsobem, že by střední škola v rámci sportu měla zájem, to ne, navíc to je v rozporu s veškerými pravidla středoškolského sportu ve Spojených státech a začlení zahraničních studentů. Už je z tohohle důvodu není možný párovat ty studenty na základě daného sportu, I když jsou určitý sporty, u kterých to já osobně umím, takže v rámci střední školy ne tento moment nastupují vyhledávači talentů z vysokých škol a mám za sebou studenty, kteří absolvovali třeba třeťák nebo čtvrťák ve Spojených státech a už byli oslovený vyloženě zástupci vysokých škol a přesvědčili je a dali jim nabídku, takže studenti potom 4. Ročníku nebo I po třetím ročníku nějakým způsobem třeba dodělali za léto, ukončili středoškolský studium ve státech. A v hodně případech dostali třeba různorodá stipendia a dokončili vlastně I celou vysokou školu. Takových studentů, ať už po státech nebo pak zase zpátky v Čechách, musím říct, mám desítky, pro mě moc fajn, když třeba po pěti 8, 10, 15 a loni třeba I po třiceti letech se mi takhle studenti ozvou tím, že už jejich vlastní děti dorazili do týdne ty 15, 16ti let a chtěli by poslat vlastně absolventi těhle programů už svoje děti s CCI.

Bára Kobrová: Ti to studenti, kteří si to studium tam prodlouží, zůstanou tam třeba na vysokou školu, tak je ta zkušenost taková, že ve Spojených státech zůstanou, nebo se potom postupně vrací?

Jana Rule: Já bych řekla, že polovina z nich tam zůstává, Polovina z nich se opravdu v moment kdy se rozhodnou založit si rodiny, tak se vrací zpátky do Čech a pak mám taky případy, který žijí tak půl na půl a poletují po světě I s dětmi je to velice různorodý. Ale všeobecně život s rodinou bych řekla, že v České republice mnohonásobně lepší a kvalitnější, I co se týče zdravotní péče a sociálního zázemí oproti tomu, jak to je ve Spojených státech, ale to už je zase jiné téma.

Bára Kobrová: Pojďme to uzavřít otázkou, která mě osobně velmi zajímá, a to, co tobě osobně nejvíc dalo studium právě na střední škole v Americe?

Jana Rule: No, já bych to řekla tak, že já jsem byla ve státech koncem nebo v polovině devadesátých let, je to dávno. Vrátila jsem se čerstvě 16 a možná I díky tomu, že nebyly mobilní telefony, nebyly sociální sítě, nebyl internet, tak jsem opravdu si všechny věci musela řešit všechno absolutně sama bez pomoci, s jakýkoliv pomoci rodičů nebo kamarádů. S rodiči jsem si volala, možná tak jednou ze 14 dní vždycky na 5-7 minut, takže jako rozhodně to je samostatnost. Samozřejmě uvědomí si těch rozhodnutí a případných dopadů na ta rozhodnutí. A nebát se jít si za svými sny a tvrdě pracovat.

Bára Kobrová: Moc děkuji. U dalšího dílu probereme více právě jednotlivé sporty, mimoškolní aktivity, takže se budu moct těšit. Hezký den a nashledanou.

Jana Rule: Děkuju a mějte hezký den.