7. díl – Svátky, dovolené s rodinou v USA

Bára Kobrová: Vítejte u dalšího dílu podcastu ve spolupráci s CCI. moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů. Naproti mě vítám u mikrofonu již tradičně majitelku agentury studijních pobytů v zahraničí Janu Rule. Ahoj Jani.

Jana Rule: Ahoj Barčo.

Bára Kobrová: Tak dnes pojedeme na dovolenou. Už se těším. Alespoň tedy v rámci našeho povídání čeká nás téma svátků, a to primárně ve Spojených státech amerických, a potom si budeme povídat I o návštěvách rodin z Čech, jestli je to doporučení vyrazit za dětmi nebo není, jaká úskalí, případně benefity, to s sebou nese a s tím I spojený test, protože to je téma, které jsme ještě v rámci žádného podcastu nerozebraly, tak tam si řekneme, komu se stýská, v jakých fázích pobytu atd.

Jana Rule: Dobrá, já děkuji za úvod. Prvotně bych teda chtěla mluvit o svátcích, na které se studenti velice těší a už v přihláškách spousta z nich píše, že se těší právě na to, že zažijí Halloween nebo Díkuvzdání a Vánoce. Musím říct, že konkrétně, co se týče Vánoc, tak vždycky největší hrůzu v očích mají české maminky, když se dozvědí, že během toho programu student nemá tu příležitost jet domů a strávit ty Vánoce v České republice. Já vždycky říkám, že to je obrovským benefitem strávit právě svátky ve Spojených státech, protože nikdy jindy za život tuto příležitost nebudete mít. V moment, kdy budete na vysoké škole, tak na ty svátky budete právě třeba lítat ze zahraničí domu, nebo když jste na dovolené, tak trávíte dovolenou většinou na hotelu, ale nikdy netrávíte dovolenou přímo s rodilými mluvčími v dané zemi u nich doma. Takže v tom rozpětí 15-18 a půl let během toho středoškolského pobytu je to jedinečná příležitost zažít si ty svátky a tu atmosféru ve Spojených státech. Takže za mě doporučení úplně rozhodně nemít strach a uchopit to za tu druhou stranu a využít té možnosti, získat ty zkušenosti těch tradic a toho, jak se ty Američané cítí.

Bára Kobrová: Tak ono možná se víc stýská rodičům právě v Čechách, v průběhu těch vánočních svátků, než právě studentům ve Spojených státech nebo v jiné zemi, protože mají ten program třeba někam vy cestují, jedou za rodinou, v jiné části, země, je to tak?

Jana Rule: Úplně určitě, Spousta studentů samozřejmě cestuje v rámci té své rodiny, ať už za svými příbuznými po Spojených státech, nebo zas naopak celá ta rodina se třeba setkává u nich. Pro Američany to je velká událost a je to především o různorodém, velkém stolování a vaření a přípravě. Je to I příležitost pro naše studenty trošku více přidat ruku k dílu a já nabádám své studenty, aby třeba takový bramborový salát a řízky připravili, naučili se a požádali tady maminky, tatínky o domácí recepty, protože nejenom to jídlo, ale především to jídlo, právě kulturně a komunikačně velice spojuje a je to pro ně zas příležitost ukázat, jaké máme tradice i v rámci stolování třeba my.

Bára Kobrová: Vnímáš Vánoce jako ten hlavní svátek v americké kultuře a jaké byly ty tvoje Vánoce?

Jana Rule: Já je rozhodně jako velké svátky vnímám, nicméně pro české studenty prvním velkým svátkem je Díkůvzdání, které je koncem listopadu. Většinou to bývá to první období těch prvních Stesků, na které já upozorňuji a je potřeba na to myslet a vědět, jak se chovat, když ty první stezky přijdou. Většina studentů mi řekne okamžitě volám domů a já vždycky vytřeštím oči a začnu kroutit hlavou, že takhle ne, protože to není to ideální řešení. Za mě nejideálnějším řešením je přijít za hostitelskou rodinou říct, že se vám stýská snažit se co nejvíce se zapojit do těch aktivit v rámci rodiny, v rámci svých kamarádů a vlastně opomenout ten život České republice, protože ten život tady v Čechách nám neuteče, ale ta doba těch desíti měsíců je ve Spojených státech velice krátká a chce to tam využít opravdu každou minutu, každou hodinu na maximum a co nejvíce se zapojit do toho života tam.

Bára Kobrová: Nicméně komunikační propojenost v dnešní době je mnohem jednodušší než před několika lety zpátky. Různé aplikace WhatsApppy, Messenger. Máš tu zkušenost s tím, že by studenti byli třeba, řekněme I v dennodenním kontaktu se svými rodinami, ve smyslu...

Jana Rule: že by si opravdu jenom třeba napsali i anglicky,je OK. Myslím si, že děti nechtějí být v kontaktu takovém, jako chtějí být rodiče. Já jako rodič to chápu, nicméně se snažím tady ty rodiče s prominutím dát na druhou kolej, ačkoli je to někdy vyčítáno, ale potom roce mě spousta rodičů dá za pravdu, a pokud ten rodič se k tomu postaví tak, že ten student to jejich dítě má tu roční příležitost se osamostatnit a opravdu si ty věci řešit po svém, tak kvůli tomu tam jede. Někdy mě rodiče říkají, že jsem striktní a že jsem možná někdy nepříjemná, protože se snažím  více komunikovat s dětmi a více nabádat ty děti ke komunikaci a nechci, aby se do toho s prominutím ty rodiče příliš zaplétali. Za mě ty poměry tam neznají, nežijí s rodinou a je to především o tom studentovi, jakým způsobem případné komplikace nebo ty různé situace řeší. A to všechno je I spojené s tím Steskem, takže rodiče poprosím, aby ty stezky si řešili po svém tady v Čechách. Ty studenti ty děti se jim po roce vrátí, a naopak si velice uvědomí, co pro ně ta rodina tady v Čechách znamená. Věřte mi, že ty děti za ten rok neskutečným způsobem vyrostou, a to, že zrovna na vás na týden nebo na 14 dní nemají čas, že se neozvou neznamená, že vás nemají rádi a že na vás zapomněli, ale naopak se snaží si tam nejenom užít ten čas, ale získat ty cenné zkušenosti, protože jak jsem řekla před chvilkou, ten rok je velice krátká doba. Takže pokusit se nevyužívat ty sociální sítě a ty různé aplikace každý den zkusit se domluvit na jednou za týden, třeba na půlhodinový hovor a zbytek nechat vyloženě na tom studentovi.

Bára Kobrová: Pojďme ještě zpátky k díkuvzdání. Co to vlastně je Thanksgiving a proč ho Američané slaví? 

Jana Rule: V dnešní době je to hlavně setkávání se v rámci široké rodiny. Je to svátek díků za úrodu a za možnost pro nejenom Evropany, ale I přistěhovalce v souladu s původními obyvateli, kdy se propojili ty různé znalosti a zvyklosti dohromady. Nemyslím si, že to Američané, nebo z mých zkušeností to Američané úplně tak dneska už nevnímají a je to spíš pro ně vyloženě rodinné setkávání a je to o té tradiční krůtě a spousta jídla a hlavně je to pro ně opravdu to setkávání se s širokou rodinou.

Bára Kobrová: Jdeme tedy od Vánoc podzimem zpátky, protože zmínili jsme Vánoce, Thanksgiving, ale ještě předtím je Halloween, což bych řekla, je asi takový první svátek od srpna, kdy většinou studenti do Spojených států přijíždí, přilétají. Za ty roky se to velmi posunulo, protože dneska už Halloween je poměrně běžně slaveným svátkem I v Čechách a toto tradiční americkou formou, protože dušičky jako takové ty tady máme, známe, ale přišly sem ty kostýmy a ty párty. Máš něco k Halloweenu, co bys chtěla zmínit, možná třeba, jak jsi ho strávila ty?

Jana Rule: Já osobně se přiznám, že já si na Halloween vůbec nepamatuji, ale byl to rok 96, takže už to je pár let zpět. V dnešní době studenti samozřejmě chodí na tzv.Trick or treat, zdobí, vyřezávají dýně, chodí v kostýmech do školy. Američané všeobecně mají rádi jakékoliv kostýmy a všichni jsou pobláznění tím, když můžou jít do školy trošičku jinak oblečení než v běžné mikině a džínech, takže je to oblíbená činnost a pro naše studenty je to první taková příležitost poznat, že studenti žijí tím školním životem a že se snaží opravdu zapojit se do všech možných aktivit.

Bára Kobrová: Já bych v této souvislosti ještě zmínila homecoming, což není úplně svátek, jako takový, nějak ukotvený v rámci kalendáře, ale je to určité specifikum každé střední školy.

Jana Rule: Homecoming je většinou odpolední nebo večerních tzv. Ples, kdy studenti, stávající studenti jdou do školní tělocvičny, většinou to bývá v tělocvičnách a mají tam takovou rádoby diskotéku a je to, jmenuje se to homecoming z toho důvodu, že většina vysokoškolských studentů právě je to pro mě ten první víkend po začátku školního roku, kdy mají příležitost jet domů, a tak navštěvují při té příležitosti I střední školy. Takže z toho je ten původ toho homecomingu pro naše studenty to znamená ten ples, kdy spousta nejenom holek ale I kluků řeší dva, tři týdny dopředu, s kým na ten ples půjdou. Musím říct, že mám spousta velice úsměvných I dojemných historek, jak holky byly pozvány a jak kluci zvali holky. Mrkněte u mě na webu několik krátkých videích, kde ty pozvání jsou velice, velice roztomilá. No a pak stráví takovou diskotéku nebo taneční večírek samozřejmě bez alkoholu Za dozoru učitelů a kolem 11. Večír se všichni rozutečou domů.

Bára Kobrová: My jsme pokryli celé podzimní období. Já tedy zmíním I to, že bylo velmi zajímavé a přínosné se v průběhu pobytu vlastně bavit s rodinou I o těch rozdílech, které svátky jsou naopak v Čechách a oni je nemají. Tady já musím zmínit Mikuláše čerta a anděla, čemuž vlastně absolutně nerozuměli ani té pointě a proč se děti straší atd. Takže to, s tímto se v Americe nesetkáte? 

Jana Rule: Absolutně ne.

Bára Kobrová: No a potom, když půjdeme do toho jarního období, tak tam opravdu asi největším svátkem jsou Velikonoce, a to zcela logicky, protože Američané jsou nábožensky mnohem více založeni, než jak jsme zde v Evropě zvyklí, Ale zase nepojí se to absolutně s tou tradicí jakýchkoliv památek.

Jana Rule: To vůbec ne to je pro Američany šok. A moje rodina ze Spojených států tady párkrát Velikonoce strávila můj americký tatínek na poprvé byl v úžasu, kdy chodil s manželem a ještě hodně malým synem, byli mu dva nebo 3 roky, po sousedech a nestačil se divit, jak strávili vlastně celé dopoledne a jak bylo fajn, že se viděli společně se všemi sousedy a kamarády, takže samozřejmě oni nesouhlasí s tím, že se používá pomlázka tak, jak se používá, ale je to součást naší kultury a bylo to pro něj příjemné překvapení. Jinak ve Spojených státech kolikrát Velikonoce jsou spojeny s jarními prázdninami, které školy mají týdenní, ale I třeba dvou týdenní jarní prázdniny a během těchto prázdnin spousta studentů v rámci té rodiny a jejich aktivit můžou cestovat. Někteří jezdí na zaoceánské lodě, někteří jezdí poznat různorodé parky nebo za vědou za svými dalšími příbuznými. Některé rodiny zůstávají doma, protože mají studenti třeba sportovní aktivity a tréninky, takže se věnují zas aktivně jiným aktivitám, na které nemají během toho běžného roku úplně tak čas.

Bára Kobrová: My jsme dovolené zmiňovali v tom předchozím díle, a to jak z pohledu, řekněme dělení se nákladů nebo celkově té komunikaci, která by kolem té společné dovolené s americkou rodinou měla proběhnout, protože asi taky v každé rodině je to jiné, je to tak?

Jana Rule: Úplně rozhodně. Navíc znova zmiňuji, že cestování jako takové není cílem programu. Cílem toho programu je navštěvovat tu střední školu a adaptovat se hostitelské rodině a stejně jako v ČR spousta rodin necestuje, hodně rodin cestuje třeba jednou za rok, že jedou po stanech nebo jedou na týden do Chorvatska nebo jedou třeba jenom po Čechách, tak stejným způsobem fungují I americké rodiny a pro mě není podstatné, jestli během toho roku ten student navštíví 10, 15 různorodých památek, států a tak dál. Pro mě podstatné, aby si rozuměl s tou hostitelskou rodinou, aby tam zapadl, aby si rozuměl dobře se školou, vytvořil si kamarády a vlastně se sžil s tou komunitou.

Bára Kobrová: Co říkáš na návštěvy rodin z Čech, které si naplánují třeba týdenní pobyt se svým synem dcerou ve Spojených státech, třeba to spojí I s nějakou svojí dovolenou, tak jak se na to díváš?

Jana Rule: Já tyto aktivity podporuji, ale důležité je, že je podporuji až na konci programu, což znamená, že ten student, který je na státní nebo soukromé střední škole, tak by měl v běžném termínu dokončit ten školní rok a po poslední knihy školy by ta rodina si ho buďto může vyzvednout nebo se po domluvě z tou rodinou můžou strávit čas dohromady, poté si studenta vyzvednout a v rámci toho víza mají 30 dní nebo student má v rámci J1 víza 30 dní na to, aby mohl strávit ještě spolu se svojí rodinou v rámci těch jejich cest po Spojených státech. Není ale možné, aby student cestoval sám nebo bez doprovodu dospělé osoby.

Bára Kobrová: 4th of July  je ještě jedním z amerických svátků, který já nemohu opomenout, protože je spojený s celou řadou opravdu jakoby velkých oslav na ulicích, BBQ. Ale ke škodě většině studentů se to míjí s tím příjezdem a odjezdem do Spojených států. Je to tak?

Jana Rule: Přesně tak. Většina studentů končí ten školní rok na přelomu května června. Pak spočítáme-li těch 30 dní, tak velice malá část studentů tam je až do toho 4. Července, takže valná většina těch studentů o tyto oslavy přijde. Nicméně myslím si, že díky těm vztahům mají kamarády, které si ty studenti během toho roku vytvoří, tak mají pak v budoucnosti příležitost navštívit nejenom rodinu, ale I své kamarády právě v tomto období a zažít si ty svátky a oslavy čtvrtého července a zažít ty úžasné ohňostroje.
O tom, já bych řekla, že to je nejvíce.

Bára Kobrová: Pojďme ještě závěrem se vrátit k tématu stýskání si. To doporučení zaznělo jasné, a to najít si vlastně vyžití tam komunikovat s tou rodinou o tom primárně, ne hnedka zkrátka zvednou telefon a zavolat mamince tatínkovi do Čech. Zajímá mě tvoje osobní zkušenost, kdy ten stesk poprvé přišel a byl tak nějak kontinuální, nebo jak ty ses vypořádala?

Jana Rule: No, já ty zkušenosti mám opravdu úplně jiný než dnešní studenti, které vysílám, protože za mě nebyl email a nebyly mobilní telefony a já jsem psala ještě klasicky dopisy obálka známka 14 dní do Čech, 14 dní z Čech do USA, takže během toho roku jsme si nevyměnili zas až tolik komunikace. Volávala jsem většinou tak jednou za 14 dní na pár minut a musím říct, že třeba první, dva, tři týdny byl ten Stesk pro mě velký, především po ránu. Nevím proč ale představa toho, že jdu do té neznámé školy, nicméně potom týdnů dvou toho koloběhu s tou školu a s těmi mimoškolními aktivitami se to samozřejmě každým dnem zlepšovalo. Z mých zkušeností studenti tyto prvotní stezky nemají tolik, jako jsem třeba mívala já. Je to I daný tím, že není ta jazyková bariéra tak velká.

A samozřejmě mají možnost sáhnout po tom mobilním telefonu, takže si vlastně pomůžou I tímhle způsobem. Což já nedoporučuji, protože chci, aby se tak jako trošku izolovali a aby si zkusili, jaký to je nemít za tím svým zadečkem ty rodiče a ty kamarády a prošli si tím jako sami a zkusili si jít si ten život na svoje vlastní triko. Chápu prvotní stezky, který přicházejí v rámci díkuvzdání, protože vidí celou tu rodinu pospolu. Je to úplně běžné a já svým studentům říkám, než abyste zvedli telefon a brečeli maminkám do telefonu, zvedněte telefon a zavolejte mě nebo mě napište a já se pokusím vám zvednout náladu a v některých momentech si hraju na psychologa a prý musím říct, že se mě celkem úspěšně daří nejenom zvedat náladu, ale tak jako snažím se těm studentům vysvětlit, aby se na to koukali na trošku z jiného pohledu a vždycky to je o tom, jakým způsobem ten student k tomu životu tam přistupuje a jak to uchopí a každý vlastně svého štěstí strůjcem, když se do něčeho jde naplno a s energií a pozitivně, tak se vám to I pozitivně bude vracet. Takže to jsou ty prvotní stezky. Pak přicházejí stezky o Vánocích, ale ty bývají podobné, ale nebývají v takovém velkým už rozměru. A pak naopak přijde z test v únoru, v březnu, ale ne ze strany studenta, ale ze strany rodičů, kdy rodiče mě píšou nebo volají, I Janu, kdy budete psát další report? No, třeba I za tři týdny. My už jsme o našem dítěti přes 4 týdny neslyšeli a chtěli bychom vědět, co se jako děje a nechceme dle vašich instrukcí volat a psát. To je dobře, žádné zprávy, dobré zprávy a opravdu je to záruka toho, že pokud se vám to dítě neozývá, tak za mě stačí, že jednou za týden pošle pár fotek a nechte ho žít tím svým životem a vytvářet si tam ty své vztahy, ten rok strašně rychle uteče a je na nás na rodičích, abychom ten stesk prošli sami v sobě a nezatěžovali vlastně ty děti našimi problémy.

Bára Kobrová: Ano, je to náš problém. Přesně tak. Takže možná doporučení pro rodiče si na ten rok opravdu naplánovat svoje vlastní aktivity, které do té doby třeba nestíhali svoje vlastní cesty a naplnit ten čas tak, abychom I my rodiče, protože já už dneska také, byť malé dcery a jedné na cestě, ale ano, jako je mi to jasné, že to je potom hodně o tom, že najednou ta domácnost je prázdný a čím ten čas vyplnit, tak možná opravdu doporučení pro rodiče si naplánovat spoustu aktivit.

Jana Rule: Je to přesně tak, já mám 14letého syna 11letou dceru a syn hodně sportuje a bývá velice často klidně I na týden, na dva týdny, na tři týdny různě se sportem v zahraničí a je pravda, že jsme zvyklí hodně často komunikovat, ale stačí mě, že pošle třeba ob den nebo ob 3 dny fotku a napíše OK a nenutím ho rozhodně mě volat. Samozřejmě mě potěší, když ten telefon zvedne, ale když ten telefon nezvedne týden, tak se nic neděje, prostě vidím z těch fotek, že je v pořádku a je důležitý tomu dítěti nechat ten prostor se opravdu začlenit a věřit tomu, že když se budou dít vážnější problémy a komplikace, tak ten student musí vědět, že musí oslovit tu hostitelskou rodinu, musí oslovit koordinátorku, případně mě nezatěžovat tím ty rodiče, ač rodiče mě někdy řeknou, ano, ty studenti se vás bojí, nevím, proč se mě bojí já nekoušu a naopak to s nimi myslím velice, velice dobře. Snažím se jim pomoct a poradit jim, ale koneckonců vždycky to je na tom studentovi, jakým způsobem ty problémy chce řešit a zda je chce řešit. Vždycky to student musí řešit on prvotně sám. Problémy se samy nevyřeší a nevyřeší je ani rodiče, naopak ty rodiče kolikrát to zbytečně zkomplikují, takže pro mě je takovýto doporučení opravdu být pozorovatelem a nechat ty děti si ty věci řešit sami, neposíláte tam desetileté děti, ale ty děti jsou tam kvůli tomu, aby se právě tyhle věci naučili sami řešit.

Bára Kobrová: Já to ještě doplním o takový možná opačný stesk a ten právě přichází, řekněme, pár týdnů možná 2 měsíce před odletem. A vlastně z toho, že to končí a že to opouštím. A tam možná to doporučení zní opravdu udržet si ty vztahy, které jsme tam navázali, které tam studenti navážou v průběhu roku a uchovat si je pečovat o ně, protože to je možná jedna z těch nejtěžších disciplín udržet ty vztahy na dálku. Rozhodně ano, ale I z mých zkušeností

Jana Rule: opravdu se dají ty vztahy udržet I po 25 letech, nejenom s rodinou, ale jsem v kontaktu I s jinými studenty, kteří se mnou chodili na školu, ať už třeba z Japonska nebo z Brazílie. Kdykoliv, kdekoliv vlastně na světě jsem, tak nějakým způsobem čerpám z těch kontaktů, který jsem získala v rámci střední školy ve Spojených státech.

Bára Kobrová: Já moc děkuju za dnešní rozhovor a budu se těšit zase u dalšího tématu. Mějte krásný den.

Jana Rule: Děkuji a mějte hezký den.