Můj let a první dojmy z USA

V pondělí devátého srpna 2021 jsem v 8:30 přijel na letiště Václava Havla v Praze. Prošel jsem odbavením mých dvou fakt velkých kufrů, protože do jednoho by se mi věci na skoro celý rok opravdu nevešly. Zde po mně vyžadovali vízum a negativní covidový test (přesto, že jsem plně očkovaný), ale také se mě ptali na to, proč cestuji do USA, co tam budu dělat, kde budu bydlet a podobné otázky.

Dál už jsem mohl jít jen já sám, a tak přišel čas rozloučit se s rodinou. Poté jsem prošel bezpečnostní kontrolou a šel jsem na svůj gate odkud mi letělo letadlo do Frankfurtu. Let tam trval asi hodinu deset. Ve Frankfurtu jsem musel projít další bezpečnostní kontrolou a potom už jen prověřili, jestli mám platné všechny dokumenty  -  vízum, formulář DS2019, pas, negativní test na covid… Vše naštěstí klaplo bez problémů a já nasedl na letadlo do Denveru. Konečně!

Let do Denveru trval něco málo přes deset hodin. Pochopitelně jsem jej celý musel absolvovat v respirátoru, ale dalo se to vydržet. Když jsme přistáli, bylo pondělí 9. srpna pět hodin večer, místního času. V Coloradu je totiž o 8 hodin méně než doma. Přesto, že doma měli noc, hned jsem podle domluvy poslal rodičům zprávu na messenger, že jsem přistál v USA. Po přistání jsem musel projít ještě jednou kontrolou dokladů a pak už jsem si jen vyzvedl kufry a šel jsem do příletové haly. Tam už na mě čekala celá moje americká rodina s velkým plakátem na uvítání. No, bylo to jak z amerického filmu, posuďte sami. Na letišti jsem se pak na chvíli potkal i s mojí koordinátorkou a pak už jsme jeli autem asi hodinu z Denveru do Wellingtonu, kde teď budu dalších 10 měsíců žít. v mém novém pokoji na mě taky čekalo překvapení, bylo to tričko, nějaké americké sladkosti a kartička na které stálo vítej v Coloradu. 

plakát na uvítání

překvapení od rodiny

Moje první dojmy v USA byly na začátku velice smíšené. Měl jsem strach jací budou mí hostitelští rodiče a sourozenci a bál jsem se, že mě jen tak nepřijmou do komunity. Velice rychle se naštěstí ukázalo, že obavy byly naprosto zbytečné. Rodina mě přijala báječně, měli radost z dárků, které jsem jim z Česka přivezl, a od počátku byli naprosto bezprostřední a velmi přátelští. Hned druhý den mě mí dva noví sourozenci vzali ven, abych poznal jejich kamarády, kteří mě hned vzali mezi sebe. Další věc, která mě dost překvapila, byla ta, že všichni si se mnou chtějí povídat. Ať už je to na ulici, v parku, nebo v obchodě, lidé se o mě zajímají, ptají se odkud jsem a chtějí se mnou prohodit aspoň pár vět. Je to tak jiné než doma.

Můj příští blog bude o prvních dvou týdnech školy.