Studentský blog z USA – Kristýna Pechová

28. 08. 2019, Kristýna Pechová | Blogy studentů z USA

Konec školy a návrat – See you later USA!

Moji milí, Vím, že je těžké tomu uvěřit a ani já sama nepobírám doteď, že už je to vlastně všechno za mnou, ale je to tak. V mém předposledním blogu bych vám chtěla trochu shrnout, jaké to vlastně bylo, to všechno opouštět

Při příletu z pohádkového Orlanda do našeho zasněženého Windsoru nás čekal nejen ten krásný sníh, ale především i závěrečný týden ve škole. V Americe to nechodí tak jako u nás, že uzavření známek je již 2 týdny před koncem školy. To vůbec ne. S klidným svědomím vám můžu říct, že poslední písemka z matiky na poslední školní den je velice normální. A takhle to čekalo i mě. Po krásném týdnu dovolené v Orlandu, jsem rovnou sklouzla do nepřetržitého učení. Co si budem, ano makačka to vážně byla, ale musím říct, že mě vážně na dlouho motivovalo to, co jsem právě zažila. Také mě motivovalo naše poslední divadelní vystoupení. Vždy mi to přijde neuvěřitelné. Byť se s některým člověkem nemusíte celý semestr, tahle závěrečná představení vždy stmelí všechny dohromady. Je to neuvěřitelné. Zkoušky jsem všechny zvládla, dovolím si říct, že velice dobře, ale pak na mě čekala už ta méně příjemná část. Loučení. Možná se mi za to leckdo bude smát, ale bože jak mě ta škola chybí. Z mých sedmi učitelů jsem rozbrečela pět. Já tedy bulela jak želva od ranního vstávání až po definitivní východ ze školy.. Ani nedovedu popsat, jak to bylo neskutečně těžké. Naposledy být v té typické školní jídelně z filmů, ve třídách s úžasnými učiteli, naposledy kráčet těmi chodbami jakožto studentka americké střední. Kdybych si tuhle větu řekla před dveřmi lety, tak bych se sama sobě vysmála. Jenže mě v tu chvíli přišlo, že je to to, čím mám a čím jsem vlastně měla celou dobu být. Neskutečně mě to nabylo a vím, že studentkou americké školy nechci a nejsem naposled. V ten den mi něco opravdu došlo. Já to zvládla. V 16ti letech jsem byla naprosto sama rok v Americe. Studovala, užívala. Na do smrti budu za tuhle příležitost vděčná. Tenhle celý rok mě neskutečně motivoval a otevřel mi bránu do světa, kterou hodlám využít ze všech sil.

Na mé štěstí mě doprovázela ze školy Katie, která už se nemohla dočkat, až vypadne a mé hysterie nějak se snažila proměnit ve stejné nadšení, jako měla ona. Pochopila ale, že se musíme obě nějak odreagovat. Nejdříve mě obdarovala mou podobiznou, kterou vyrobila na hodinách keramiky, čímž mě úplně odbourala a poté jsme zbytek dne strávili na pláži u nás u jezera. Jen my dvě, zmrzlina, sushi a naše oblíbené shaky. Možná mě máte všichni jako za menší hysterku, ale musím vám říct, že kromě tohohle dne jsem až do mého odletu nebrečela vůbec. Nikomu jsem neřekla ani jednou Goodbye. Odmítala jsem se loučit, takže to bylo pouze See you later. Což už je trochu přijatelnější fráze. Loučení v domově důchodců taky nebyla úplná hračka, byl to tak zváštní pocit, vědět, že něco, co je pro vás už rutinou, se teď bude od základu zase měnit, jako před rokem. Poslední dny jsem se snažila trávit co nejvíce s kamarády a jen si je užívat (hahh když pominu můj stres z balení, pokud můžu doporučit, kdo se takhle chystáte na rok někam, přileťte tam s prázdným kufrem – hodně vám to ulehčí život). Dostala jsem tolik krásných dárečků jako třeba od rodiny plyšáčka Grinche (vysvětlím – jestli je na celé planetě film, který k smrti nesnáším tak je to tenhle. A samozřejmě že moje celá host rodina ho naprosto zbožňuje, takže jsme se na něj dívali do té doby, dokud jsem ho nezačala mít ráda také), který mě tedy opět úplně rozplakal, ale co musím hodně podotknout. Ručně vysívaná deka od babičky, kterou dostane každé její vnouče jednou za život jako památku. I s věnováním. Asi si dokážete představit, jaká to byla pro mě síla.

A bylo to tu. Nastal TEN den. Můj odlet. Ale vlastně počkat! Já jsem vám neřekla ještě veliké překvapení. Katie letěla se mnou! Ano! Každé léto tráví někde na výměnném pobytu, tak letos se rozhodla mi tím i zjednodušit můj odchod. Noc před odletem jsme se ještě rozhodly udělat něco trochu šíleného, abychom měly na co vzpomínat. Obarvili jsme Katie hlavu na modro jakožto vlajka Čech. V každém případě mi věřte, že to pomohlo hodně, ale slzy se všemi zbývajícími členy rodiny byly. A jaké. Opouštění vašeho (dovolím si teď už říct) domova, psa, přátel, rodiny. Katie mě musela vyloženě odtáhnout. V dalším a už mém posledním článku vám budu vyprávět o našem dobrodružství s Katie v Čechách! Tak si to nenechte naposledy ujít!