V Čechách s americkou ségrou aneb konec mého dobrodružství

Musím uznat, že ten den odjezdu byl vážně plný zmixovaných emocí. Na jednu stranu jsem měla při sobě Katie, ještě alespoň na pár týdnů ale n tu druhou jsem věděla, že odjíždím na nějakou dobu. Už tehdy jsem věděla, že se vrátím, ale budu na tom muset pracovat. Let z Denveru proběhl hladce, ovšem 7 hodin na letišti v NY nám dalo vážně zabrat. Když jsem měla ''službu'' na hlídání, když Katie spala, přepadlo mě neskutečné deja vu. Vzpomněla jsem si na mě před 10 měsíci, když jsem tu bloudila naprosto ztracená a skákala jsem rovnýma nohama do největšího dobrodružství, co mě čekalo vůbec. A teď? Teď jsem tam seděla a promítala si, co se to vlastně všechno stalo od té doby, co jsem tu seděla naposled. A při pohledu na naprosto vyřízenou Katie, mě přepadla jedna velká slza. Že je to opravdu všechno za mnou. Bylo to až k neuvěření. Vytrhl mě z toho ovšem hlas ze zdejších hlasatelů, kteří hlásili moje a Katie jméno. Zjistily jsme, že jsme seděly u špatného gatu a místo do Prahy jsme měly skončit někde v LA (netvrdím, že nás to poté lehce nelákalo a provokovalo, ale co už). Nebudu lhát, že nás to obě opravdu nevyděsilo. Každopádně musím uznat, že jsem při létání neměla nikdy vetší strach. Dokonce i Katie, která chce být pilotkou, měla strach ze vzletu i příletu. Letadlo se celé klepalo a pilot to zkoušel cca 3 krát, aby se mu vůbec povedlo přistát. A v mém milovaném Česku už nás čekalo dech beroucí tleskání po příletu, které je tak typické pro naši zemičku (víte, nikde jinde se na tohle úplně nehraje). Byl to vážně zvláštní pocit, být zase zpět, ale ještě více zvláštní bylo, mít tu s sebou Katie. Po 10 měsících, kdy mi ona představovala svůj život a svoje prostředí, teď byl čas na mě. Jenže já na to měla jenom tři týdny. Když jsem se přibelhala s mými pěti kufry, konečně jsem je zase viděla. Zdálo se mi, jako bychom se neviděli věčnost. Najednou to bylo všechno takové spojené. Nic mi nechybělo - Katie byla se mnou, můj bráška, babička, přítel i mamka. Bez těch slziček se to neobešlo, co vám budu povídat.

Strašně mě bavil Katie pohled na úplně všechno okolo. Naprosto jsem si vybavila sebe před deseti měsíci, kdy jsem přesně takhle na všechno koukala já. Domů - bylo to tak zvláštní, to takhle říkat, protože doma, teď pro mě byly pro mě byly definitivně už dvě místa. Nějákým způsobem jsme zvládli to všechno vytahat do našeho skromného bytečku a mezi námi - kufříky tam tak ležely minimálně tak tři týdny. Mno, přejděme opět ke Katie. Bylo to strašně krásně zvláštní, mít tu Katie. Dát si s ní naše kafíčko u nás doma, vzít ji na má oblíbená místa. Líbilo se mi ji neustále překvapovat vším, co díky mě poznávala, stejně tak, jako to dělala ona pro mě. Přišla jsem si jako ve snech. Jenom potkávání mých kamarádů s Katie a vidět jak si rozumí, jakoby se nemožné stalo skutečným. Nikdy jsem nějak extra nepřemýšlela, že bych mohla takhle snadno spojit můj normální život i s tím americkým. V každém případě, jelikož mé rodné městečko je Liberec, tak jako první povinná zastávka byl Ještěd. Musím uznat, že i pro mě to byl trochu zážitek po takové době. Je to sice něco trochu jiného, než naše Colorádské treky, ale zase po takové to byl kus domova. Katie se to opět moc líbilo, nový zážitek a přeci jen, něco jako Ještěd se v USA jen tak nevidí. I když, jsme si i sem přinesly kousek Ameriky (uvidíte na obrázku). A aby toho nebylo málo, tak hned za dva dny nás čekalo trochu jiné kafíčko - Sněžka. To už byl dosti silný odvar i pro mě musím říct. Sněžka je Sněžka mno. Obě jsme to zvládly statečně, ale musím přiznat, že ráno hezky spinkání do 12. Poté jsme si udělali menší vycházečku k vodopádům, abychom se úplně jen tak neváleli, v každém případě nás čekali teď dva dny odpočinku a poté další dobrodružství – Berlín! Vyjely jsme z Prahy už v pět ráno, abychom měli co nejvíce času na prozkoumávání. Mno lidičky, sečteno podtrženo, 3 hodiny jsme strávily jenom hledáním správných vlaků. Obě jsme si myslely, že se asi zůstaneme v Berlíně už napořád. Ale nebojte, nakonec jsme se z toho nějak vymotaly a dokonce i našli Braniburskou bránu, muzeum voskových figurín a poořádný obídek.

Zbýval nám už jenom jeden společný týden a já se ho rozhodla ani trochu nepromarnit. Na jeden den do Rožmberka ukázat jí jak to chodí u nás na vodě? Proč ne! Byli jsme tam opravdu jenom na den, protože na ten další jsem měla už zase zamluvené jiné překvapení. V každém případě, jsem ji ukázala, že na ohni se dají opékat také špekáčky a nejen ty odporné marshmellovny. Trošku koukala, ale očividně se jí to líbilo. A teď už k tomu překvapení! Možná jsem se už v minulých článcích zmínila o tom, že Katie chce být pilotka. Trošku jsem se zasnažila a poprosila mého strýčka, který už dlouho létá, jestli by mi trochu nevypomohl. Samozřejmě to ale mělo být překvapení, takže jsme nejeli na letiště, ale sbírat jablka. Víte Katie totiž k smrti nesnáší jablka, takže i když jsme už kráčeli k letadlu, ona neměla ani ponětí, co jí čeká. “Ok honey, we are gonna také that apple‘‘ a ukázala jsem na to letadlo. Propukla v pláč a já v jejím náručí pak už taky. Bylo to tak krásný, vidět ji tak šťastnou díky mě. Celý let jsem ji jen viděla, jak si to užívá. O to víc mě bolel pocit, že následující den tou dobou už bude pryč ode mě. Bylo to tak nepředstavitelné. Já vám asi úplně nedokážu popsat, jaké to pro nás dvě bylo. Po roce kdy jsme se od sebe prakticky neodtrhly, nás najednou čekal minimálně celý rok od sebe. Tak moc to bolelo, když mi zmizela za gatem na letišti. Tak moc.

V každém případě, moji milí! Děkuji vám strašně moc za pozornost a za to, že jste se mnou můj snový rok v Americe také prožili! Snad se ještě někdy uvidíme. Tak se tu mějte!